Pavučina ✓

35. kapitola - Patrik

„Co budeme dneska dělat? Něco aktivního, nebo se jen tak povalovat?“

Sotva jsem se v Domčině bytě zul a dostal ze sebe bundu i svetr, protože na mě vevnitř okamžitě po příchodu zaútočilo příjemné léto tvrdě kontrastující s venkovními mrazy, ve kterých se z nás stávaly živé rampouchy, už jsem utíkal do jejího růžového pokoje. Tedy, nakonec byl méně růžový, než jsem očekával; pouze pastelově a s citem. Stejně jsem se cítil nepochopitelně nejistě. Jako bych našlapoval po minovém poli.

„Tak... stáhla jsem několik filmů. Nebo raději dáme seriál?“

„Je mi to jedno,“ pousmál jsem se nervózně. „Vždyť víš, že já mám rád všechno, co v sobě nese nějaký příběh.“

„I romantický?“ otázala se překvapeně.

„A proč ne? Třeba potom uvěříme, že by takový film mohl být natočen o nás. Třeba nám Horváth napíše scénář - o tom, jak kluk utekl z friendzone a zahrál si se svojí láskou divadlo, o tom není film ani v Hollywoodu.“

„A myslíš, že se někdy opravdu stalo to, co Julii s Romeem?“

„Nevím, proč by mělo? Ale jo. Nějaká tragédie se stane každý den.“

„Nevím. Nepodíváme se raději na nějakou komedii?“

Přikývl jsem a sesypal se jako pytel brambor na postel vedle Domči. Tiše jsem sledoval, jak přetahuje na plochu počítače stažený soubor a přikryl ji dekou, aby se cítila pohodlně. S úsměvem na mě mrkla, ale vzápětí naprázdno polkla.

Ano, cítil jsem se jako na minovém poli. Připadalo mi, že stačí jediný špatný krok a všechno se mi rozpadne pod rukama.

„Tak, a je to,“ oznámila stroze a opřela se o zeď. „Láska nebeská. Viděla jsem ji už několikrát, ale Vánoce se blíží. A někdy bych chtěla vidět vánoční Londýn...“

„Jednou ho uvidíme,“ sáhl jsem po její ruce a pevně ji stiskl. Doufal jsem, že teď neucukne. Že ji tam nechá, že ji taky maličko stiskne, rozproudí žíly.

Začala úvodní melodie, první příběh, a já stále očima visel na našem spojení. Jestli nejsme spíš dva cizinci na jedné posteli. Tak blízko a zároveň tak daleko.

Najednou vše působilo... divně.

Ale neřekl jsem nic. Ruku jsem zase stáhl a pohled upřel na obrazovku notebooku. Když už sám hrdinou filmu nejsem, budu aspoň pár hodin předstírat, že by jím rád byl.

***

Odešel jsem jen po několika hodinách. Došlo mi, že to nemělo smysl. Když jsme z jejího pokoje sestoupili do přízemí na svačinu do kuchyně, před Domčinou mamkou jsme byli oba jako svázaní. Ona si naštěstí myslela, že se jen stydíme a raději trávíme čas o samotě, ale ani v tom neměla pravdu. Prostě jsme si to oba představovali jinak. Myslel jsem si, že skutečně budeme jako Romeo a Julie. Jako na jevišti, tak i v životě, jen bez toho tragického konce.

Ale nebylo tomu tak. I když jsem se snažil, pochopil jsem, že tato cesta k cíli nepovede.

„Víš, Páťo... Já tě mám ráda, ale nechci teď žádný vztah. Už jsem jich poslední dobou měla moc. Myslela jsem si, že nedokážu žít sama, ale asi mi tak bude líp, než s někým, se kterým bych nebyla šťastná.“

„Jasně, ale mohli bychom na tom zapracovat,“ oponoval jsem.

„Ani ty bys nebyl šťastný. Prostě by to nefungovalo. My jsme kamarádi a tak to i zůstane.“

Jenom kamarádi. Bolí to, ale je to tak.

Nejhorší je zase ostatním vysvětlit, jak se to obrátilo. Smazat fotky na Instagramu. Zrušit status na Facebooku. Zodpovědět všechny vlezlé dotazy známých. Ani jsem na to neměl náladu, zvlášť když se měl druhý den konat věneček středoškoláků, na který jsme měli jít společně.

„To bude v pohodě,“ pokrčila rameny. „Já tam budu se Zuzkou a jejím bráchou a ty tam budeš třeba s Kamilem, ne?“

„Asi jo, vždyť stejně ani neumím tancovat,“ souhlasil jsem jako obvykle. Chtěl jsem křičet, ale nedokázal jsem to. Mlčel jsem jako hrob, stejně jako budu v pondělí.

Je mi z toho smutno. A nejraději bych se vymluvil hloupě třeba pět minut před odjezdem.

Ale už nic nenadělám.