Pavučina ✓

20. kapitola - Josef

Poslední dobou jsem začal získávat lepší známky. Furt to bylo někde v průměru, věděl jsem, že ze mě nikdy žádný génius nebude, ale došlo mi, že ten mozek zase tak zakrnělý nemám, jak mi učitelé často říkali.

Když jsem měl doma chvilku volna, nepomáhal rodičům nebo se neflákal s kámoši po městě, tak jsem si sednul k jedinému použitelnému stolu u nás doma a pokoušel se něco psát.

Nejdřív tam vystupovali jen vymyšlení tvorové, ale potom jsem si všiml, že jsem se začal inspirovávat reálnými postavami. A hlavou mi pořád zněla Veroničina věta: Třeba se z tebe jednou stane první romský spisovatel.

Ségry si ze mě utahovaly, že to je ale pěkná blbost a že o tom můžu leda tak snít. Což teď byla pravda, bohužel.

Protože mi pěkně zkazily náladu, rozhodl jsem se napsat povídku, kde jsem já šikovný pracovitý kluk a ony záporačky, které mi házely pod nohy překážky.

Lámal jsem si hlavu, jak je potrestám a jak to celé dopadne. Určitě si vezmu podobně hodnou dívku a budeme spolu šťastně žít až do smrti.

Tohle bylo taky poprvé, kdy jsem si řekl, že bych Verče měl konečně říct, že bych chtěl, abychom byli jako ti hrdinové mojí nejnovější povídky. To nastane, jakmile jí ji dám přečíst, jako každou práci, aby mi zkontrolovala hrubky.

Čekala mě ještě spousta psaní, ale doufal jsem, že tahle povídka bude stát za to.

Vážený spisovatel Josef Horváth, povídka Přes překážky ke hvězdám.

***

„Přes překážky ke hvězdám? To zní poeticky,“ přelítla Verča rychle asi sedm stránek textu a usmála se. „Zatím to vypadá dobře. Kde jsi nabral tolik inspirace? To už je asi čtvrtá za poslední měsíc.“

„Tady jsem se inspiroval svým životem. Je to tak trochu můj sen, jestli chápeš... Napsal jsem, jak bych si představoval svou budoucnost.“

Verča se rozesmála a uložila si to do desek. „Tak já si to odpoledne přečtu a zítra dám vědět, jo?“

„Jo, jasně,“ přikývnul jsem a ještě ji zastavil. „Ale mám takovej dodatek. To pochopíš, až si to přečteš, ale stejně... Jako já budu tvůj básník, ty budeš moje učitelka a inspirace. Tak jsem si říkal, že bychom spolu mohli... Jakože chodit, jestli chápeš...“

„Chodit?“ podívala se na mě překvapeně. „Promiň, ale -“

„Proč ne? Myslel jsem si, že mě máš ráda, proto mi pomáháš, proto jsi mě poprosila, abych zmlátil toho kluka...“

„To jo. Myslela jsem si, že to bude taková vzájemná výpomoc. Nic víc.“

„Prostě ti vadí, že jsem cikán, že jo?“ řekl jsem uraženě a několikrát to zopakoval. Od její lavice jsem se pomalu přesouval ke svojí vzadu.

„Ale ne, to ne! Na tom přece vůbec nezáleží.“

„Rasismus. Hnusnej rasismus. Myslel jsem si teda o tobě něco lepšího.“

Chtěl jsem odejít, ale narazil jsem do něčího obličeje. Nejraději bych do něj vrazil a uvolnil si tak cestu, ale nechtěl jsem hned vypadat jako násilník.

O krok jsem ustoupil a vyděšeně sledoval Kamila, který přede mnou stál a jeho výraz mluvil za všechno.

Dost mě překvapilo, že se nejspíš snaží postavit mezi nás dva. A neměl jsem moc radost z toho, že vypadal, jako by mě rovnou chtěl zabít. Párkrát jsem zaslechl drby o jeho nejasné minulosti, a tak jsem se bál, jak tohle dopadne. A doufal, že za zády nedržel nějaký jed.