Pavučina ✓

29. kapitola - Šimon

V noci z pátku na sobotu rodiče odjížděli na oslavu k tetě a mě s bráchou se rozhodli nechat doma. Údajně proto, abychom jim ukázali, že to tu sami zvládneme (a budou potom moci odjíždět pravidelněji, nebo se na nás vykašlat úplně). Ale nemyslete si, my to tak nenecháme! Když se můžou zlít oni, tak proč ne i my?

Nezapomněl jsem totiž, že se ve spíži mezi Savem pořád blýská jedna plná lahev vodky. Máma může vytrvale tvrdit, že je to kyselina, kterou používá k čištění, ale všichni víme, že maximálně tak k čištění svého mozku. Na to alkohol funguje spolehlivě - zkuste si vést s opilcem inteligentní rozhovor...

Pátek už se nezadržitelně blížil a v poslední době se žádná pořádná party neodehrála. Proč bych ji nemohl zorganizovat já? Na té poslední Zuzčině jsem se předvedl jako bavič i tanečník. Už nebudu taková nula jako doposud. Jednou si otevřu vlastní hospodu, tisíckrát lepší než tu U Líného kocoura, a zdejší zábava bude přitahovat lidi z blízka i z daleka. Takové nové turistické lákadlo našeho nudného městečka s příznačným názvem Zapadákov.

Budu tam pracovat jako barman a vybírat, případně sám zajišťovat program. To jediné bych asi zvládal... Lehce jsem poklidil kuchyň a pohoštění i výzdobu nechal na bráchovi. Určitě si na to přizve nějakou roštěnku a sám nehne ani prstem, ale to už nebyla moje starost.

Protože mě ve třídě nikdo neposlouchal, nejdřív jsem čas a adresu napsal na tabuli, ale místo odezvy jsem odpoledne objevil ve schránce malou obálku od Horvátha s jasným vzkazem: 'Líbale, polib si'. Zvláštní, že už mě tímto způsobem roky urážel a já se tomu vždycky jen zasmál, což ho rozeštvávalo o to víc. Nedělal jsem z toho vědu. Takový už je život s příjmením, jako je to moje. Jen si to představte...

„Jak se jmenujete?“

„Líbal.“

Následuje nejistý smích druhé osoby. Většinou neví, jak reagovat. Přitom je to příjmení stejné jako Novák nebo Horváth. Ale u jejich vyslovování se lidé nečervenají.

Pepínův dopis jsem si nalepil na nástěnku a připravil pozvánku tištěnou, kterou jsem několika lidem, z naší třídy i nižších ročníků rozdal. Doufal jsem, že přijde alespoň někdo. Hlavně jsem doufal, že si to přečetla Zuzana. Nejspíš se mi vysmála a stejně nedorazí, ale možná aspoň zaregistrovala, že se snažím.

Stejně ji to se mnou minule bavilo a stokrát může tvrdit, že ne. Škoda, že jsme si to zatím nemohli nikdy zopakovat. Patřilo to mezi události, které se prostě dějí jednou za čas. Ani jediný hudební večer u Kocoura to zatím nenahradil.

Pobaveně jsem sledoval šuškání spolužáků a s hlavou v oblacích přemýšlel, kolik z nich se dostaví, nebo jestli to bude propadák jako obvykle.

Bude to jejich škoda. Nebude mi dělat sebemenší problém tu vodku vypít sám.

***

Nazdobeno jsme měli tak krásně, že jsem se po příchodu domů divil, kam jsem to zabloudil. A nakonec to tam nevypadalo ani tak odpudivě jako normálně. Kdyby to tak bývalo každý den... Když člověk vešel do obýváku, sneslo se na něj několik sněhových vloček. Sakra, to máme ve stropě díru?

To bude propadák...

„Sněží!“ zvolal brácha. „Dělám si srandu, to jsem našel někde na půdě. Rodiče asi před naším narozením byli slušní designéři. Nebo bordeláři, vyber si.“

„Je to tu o dost hezčí než normálně,“ musel jsem uznat. „Vyfotím to tady a zlatokopky se hned přiženou, vole. Náš sen.“

„Líbalovi ovládají svět!“ vyšvihli jsme naše bojovné gesto, které jsme vymysleli kdysi dávno ve školce. Následně se brácha odebral uzobávat první jednohubky na stole v kuchyni. V tomhle naše party zatím pokulhávala, protože jídla bylo málo. No jo, hosté se budou muset uskromnit. Správná oslava přece není jenom o žrádle.

Přestože jsem to plánoval až poté, co dorazí, když se nikdo půl hodiny neobjevil, otevřel jsem máminu vodku a nalil si panáka. Pěkně silnýho. Máma má evidentně silný žaludek.

„Ani ty sis žádnou babu nepozval?“ houknul jsem směrem k bráchovi, který za chvíli spořádal polovinu celého občerstvení.

„Pozval, ale taky jsem dostal košem.“ Na rozdíl ode mě ale nevypadal zklamaně. „Stejně jsi musel počítat s tím, že to tak dopadne.“

Ani mu to nevadilo. Což bylo fajn, vzhledem k tomu, že mu nevadilo trávit čas se mnou, ale já nedokázal skrýt zklamání. Jako vždycky, když jsem se na něco těšil a pak mi sám život udělil tvrdou facku přímo do obličeje.

Počet chlebíčků i hladina tekutiny v lahvi rychle klesala. Cítil jsem, jak mě to zklamání pomalu opouští. I ten zimní chlad přehlušilo teplo v hrdle i na prsou. Myslel jsem, že se začnu potit. A otravovala mě nepotlačitelná potřeba vstát a tancovat.

Všude bylo ticho, rádio rozbité, ale hudbu jsem si představoval. Barevnou, veselou. Pískání. Kytary. Zpěv ptáků. Najednou se ozvalo zazvonění. Zpěv pokračoval.

„Tak někdo přece přišel,“ zahuhlal s plnou pusou brácha a pospíchal otevřít. Dál jsem si tancoval v obýváku, dokud na mě nesnesitelně vysokým hlasem, po kterém jsem si myslel, že snad ohluchnu, zavolal: „Šimone, to je pro tebe!“

Zaradoval jsem se, ani nevím proč. Asi proto, že jsem zvítězil nad bráchou. Někdo se na naši zoufalou slavnost dostavil.

Dezorientovaně jsem klopýtal za jeho hlasem. Když jsem málem vypadl ze dveří, všiml jsem si, že v nich stojí Zuzana. Klepající se zimou a přitiskující si čepici k hlavě.

„No, pojď dál,“ vpustil jsem ji dovnitř. „Tak jsi přišla. Jako jediná, představ si.“

„Promiň,“ pípla. „Domča mi to vymlouvala. Dřív to nešlo. Rodiče si myslí, že spím u ní.“

„Můžeš přespat u nás,“ navrhnul brácha. Rozhodl se mluvit za mě, protože já byl zjevně duchem nepřítomný. To, co se stalo dál, už potom znám jenom z vyprávění. Opravdu, vodky v lahvi už ráno mnoho nezbývalo a na Zuzanu už zůstal jen ten poslední chlebíček. Ani nevím, kde spala. Nejspíš v mém pokoji, jelikož jsem se v bolestivé grimase probudil dole na gauči.

„Je ti líp?“ skláněla se nade mnou. Ona. Teď, když jsem zase přicházel k sobě, jsem si uvědomil to štěstí, které jsem prochlastal.

Nebyl to propadák.

Nebyl.

„Jen je to s tebou špatný, Šimone. Ale pomůžu ti. Nenechám to nad tebou zvítězit.“