Pavučina ✓

3. kapitola - Oliver

„Hrajte pořádně! Bruslíte jak ponocní a to je teprve ráno!“ pletl se trenérovi rozčilením jazyk. Starší kluci byli unaveni ze včerejšího zápasu a my mladší měli málo zkušeností, přesto ode všech očekával stoprocentní výkon. „Běžte pryč, než z vás dostanu infarkt.“

Odjeli jsme poníženě z ledové plochy, přeskočili mantinel a zamířili do šaten. I náš obvyklý lídr Marek Kratochvíl alias Kraťas byl tenkrát jako přejetý parním válcem. Mužstvo neprožívalo úplně to nejlepší období.

Všichni zmlkli a sami v nitru přemýšleli, co vlastně dělají špatně. Protože trenérovo otřesné chování v nich přesně to vzbuzovalo.

Ale já na to rychle zapomněl, věděl jsem, že to není moje chyba, ale trenérova. Jako tomu nejtalentovanějšímu z mladších žáků mi měl dávat víc příležitostí. Klidně bych celé družstvo utáhl sám. Ukázal bych jedním směrem a všichni by mě bez okolků následovali, pokud oplývají alespoň špetkou inteligence.

Vyšel jsem ze stadionu a u mostu před úřadem počkal na Dominiku. Začali jsme spolu chodit před pár týdny a nemohli bez sebe podle jejích slov vydržet, tak jsme sdíleli i cestu do školy, veškerý čas v ní a volno po ní, pokud jsem neměl odpoledne trénink.

Toho dne však měla Domča zpoždění. Nejspíš se ještě malovala, což jí obvykle trvalo minimálně hodinu. Nervózně jsem pošlapoval z místa na místo a svůj pohled neustále obracel k mostu.

„Olivere... Jsi to ty, brácho...“

Podle hlasu jsem poznal svého kámoše Šimona. Řekl jsem si, že šlo možná o halucinaci - když jsem se rozhlížel kolem, nebylo po něm ani vidu ani slechu. Slyšel jsem jen poklidné proudění řeky a zpěv ptáků.

„Tady jsem!“ ozvalo se znovu a hlasitěji.

„Co jsi zase dělal?“ zeptal jsem se, přestože ta otázka byla zbytečná. Sice mu ještě nebylo ani patnáct, natož osmnáct, aby mohl chlastat, navíc vzhledově vypadal tak na dvanáct, ale z nějakého důvodu navštěvoval každý večer jeden z barů v centru města a nevycházel z něj nikdy střízlivý.

Říkal, že chodí tancovat, ale nejspíš nejen to.

Vytáhnul jsem ho z příkopu a oprášil mu špínu z bundy i kalhot. Bylo mi trapně, protože jsem si u toho připadal ne jako kámoš, ale jako jeho fotr. „Byl jsi tady celou noc?“

„Víš, že já ani nevím?“ Šimon zaštrachal v kapsách pro brýle, které tam překvapivě přes noc zůstaly, a nasadil si je na nos. „Á, konečně něco vidím. Jo, jsi to ty, Olivere. Ahoj!“

Jako obvykle ze sebe dělal klauna. Už jsem mu několikrát říkal, že má v budoucnu pracovat v cirkusu.

„Dobré ráno. Kašpare.“ Odvlekl jsem ho k lavičce a posadil na ni. „Počkáme na Domču a mažeme do školy, jasný?“

„Jasan, šéfe,“ pronesl ospale.

Postával jsem vedle a kolemjdoucím zakrýval výhled na lavičku, aby nikdo nezahlédl Šimona v takovém stavu. A dál očima bloudil k mostu, po kterém už dávno měla kráčet Dominika.

Dnes si dávala na líčení obzvlášť záležet. Není náhodou focení nebo divadlo?

Až deset minut před zvoněním se konečně uráčila přijít. Měli jsme před sebou pěkný kus cesty, ale řekl jsem si, že si s tím nemusím lámat hlavu. Jeden pozdní příchod nikoho zajímat nebude.

„Mám nové lodičky, koukej,“ nezapomněla se mi pochlubit.

„Vidím,“ přitakal jsem. „To kvůli nim jsi přišla tak pozdě. Do školy se nemusíš tolik fintit.“