Pavučina ✓

26. kapitola - Veronika

„Já bych se ti nikdy nevysmála. Jsem ráda taková ta vrba, které se mohou ostatní svěřit. Většinou jsou jejich potíže stejně zajímavější než ty moje.“

Před pár týdny by mi připadala představa, že takhle mluvím s Kamilem, až směšná. Byl to spolužák sedící v lavici za mnou, o kterém jsem nikdy nepřemýšlela. To, že měl svá tajemství, se všeobecně vědělo, jenže je buď znali všichni kromě mě a odmítali o tom mluvit, nebo to odmítal sám Kamil.

Zatím to vypadalo spíš na tu druhou možnost. I když jsme se bavili čím dál častěji, najednou se zadrhl a nedostal ze sebe souvislou větu. Seděl ve své lavici jako hromádka neštěstí a já marně přemýšlela, co jsem udělala špatně. Jednání s ním bylo křehké a každým okamžikem se v něm mohlo cokoli zlomit. Musela jsem být opatrná.

„Promiň,“ špitla jsem, přestože to na uklidnění bylo zoufale málo, a narovnala svou židli do správného postavení. Rychle jsem si urovnala všechny potřeby, počkala na holky, až se konečně vrátí z výletu po chodbě a než odzvonilo, probrebentily jsme celou přestávku o našich víkendových zážitcích.

Přestože jsem češtinu měla ráda, nemohla jsem se vůbec soustředit. Naštěstí si mě učitelka pro žádné ze svých dotazů nevybrala a ani rozhozeného Kamila, jemuž Patrik celou hodinu vyprávěl cosi o Dominice, která o několik lavic opodál nepřítomně mačkala papír a občas na svého nového přítele, když na sobě ucítila jeho dlouhý vtíravý pohled, mrkla.

Nechápala jsem, jak může stále kluky střídat jako ponožky snad už od sedmé třídy. Ve srovnání s ní jsem byla hodně pozadu, ale nedělala jsem z toho vědu. Řešila jsem jiné věci než vztahy, na které jednou řada teprve přijde.

Ještě než hodina skončila, ucítila jsem na rameni jemné přerývavé poklepání. Nepříjemně mě lechtalo a zároveň příjemně masírovalo, ale věděla jsem, jaký to má účel. Polovinou obličeje jsem se otočila a nastražila uši.

Kamil se podrbal po bradě a s pohledem na tabuli si povzdechl. „Jednou ti to řeknu. Až přijde ten správný čas.“

Nemohla jsem jinak než souhlasit, přestože zvědavost nebylo lehké potlačit. Pochopila jsem, že se nejedná o žádnou prkotinu. Budu si muset získat jeho důvěru.

***

Snaha o získání Kamilovy důvěry spolehlivě zaplnila tu díru v mém programu, kterou vytvořil Pepa. Začal se víc učit a připravovat na přijímačky, protože po vydání jedné ze svých povídek ve školním časopise získal sebevědomí. Taky jsem doufala, že jednou dosáhne úspěchu, o který tak stojí.

Právě mi doma ležela první z jeho básní. Raději jsem ji před rodiči skrývala, protože oni patřili přesně mezi ty, kteří byli vůči menšinám skeptičtí. Určitě právě u televize nadávali na uprchlíky. Určitě by našli problém i u Kamila a jeho tajemství. Vlastně jsem si říkala, že bych tu 'věc' možná ani vědět neměla. Možná je tajná právě z toho důvodu, že mu způsobuje problémy. Nechtěla jsem, aby se poté staly složitějšími.

Zakázala jsem si o tom přemýšlet. Několikrát jsem si přečetla Pepovu báseň a několikrát se zastavila nad poslední slokou:

Všichni lidé na světě mají si být rovni
černí bílí kostkovaní, ty a já i oni.
Tak pojďme se spolu vesele se smát
na rasu i postavení už se nikdy nedívat.

Báseň si v sobě nesla poselství, podané nevinným, ale typickým Pepovým způsobem, ale s jeho hlasem by mohla zapůsobit. Podtrhala jsem jen špatně napsaná slova a hrubky a dodala chybějící čárky. Zítra mu to opravené předám. Zavolala bych mu a pozvala ho k sobě, ale jak jsem psala, naši by ho zrovna s láskou nepřivítali. A navíc oba, profesoři, by ho brzy vyrazili jen kvůli častému opakování slov 'prostě' a 'jestli chceš'.

Mamka však vyrazila jen dveře mého pokoje a nespokojeně dala ruce v bok. „Veroniko, proč neděláš něco smysluplnějšího? Nádobí bude v kuchyni taky čekat, až se samo umyje?“

Zvedla jsem se od stolu, bez pokusu to objasnit. Přesunula jsem se ke dřezu a tiše zanadávala, protože bych toho všeho byla ušetřena, kdybychom si například konečně pořídili myčku.

„Ty nadáváš?“ pohodil táta noviny na stůl a odložil brýle. „Ti tvoji kamarádi se mi ale vůbec nelíbí. Mají na tebe špatný vliv. Měla jsi chodit na soukromou školu a my na tvém vzdělání nikdy neměli šetřit.“

„Nenadávám, musel ses přeslechnout,“ odvětila jsem s drzým podtónem. Už jsem nechtěla jen tiše souhlasit, přestože měl pravdu. Měli na mě vliv, ale správný. Byla jsem drzejší a sprostší, ale stále s dobrou výchovou.

„Tak to prr, holčičko,“ vstal povzbuzeně a zamířil ke mně. Mamka ho však zastavila. „Nech ji, vždyť je v pubertě.“

Přesunuli svou hádku ode mě k jim dvěma. Umyla jsem co nejrychleji všechno nádobí a nenápadně se kolem nich protáhla do svého pokoje. Zavolala jsem Pepovi a své poznámky mu sdělila přes telefon. Kdyby rodiče přišli, klidně bych jim to potvrdila, víc už by naštvaní stejně být nemohli. Nebudou mi zakazovat, s kým se bavit.

Pepa byl ale rád, že jsem mu pomohla. „Myslíš, že bych to měl někdy přednýst? Na nějaký soutěži?“

„Před Vánoci bude opět školní kulturní odpoledne,“ navrhla jsem. „A tam to přednést musíš. Tak, aby lidé pochopili, že se mají mít rádi.“