Pavučina ✓

Epilog

Snažil jsem se utéct, neohlížet se zpět, ale okolnosti mi cestu zaházely tolika překážkami, že cíl v podobě celkového zapomnění nezvratně pohltila mlha. Mohl jsem už jít jen nahoru. Stoupnout si na hranu života a smrti, podívat se z očí do očí korunám stromům a naslouchat jen zpěvu ptáků. Jako tomu poslednímu zvuku, který uslyším, až svět opustím.

Takhle to bude nejlepší. Ukončím to a všem se uleví. Rodiče začali se stěhováním jen kvůli tomu, abych se změnil, a já to nedokázal. Jsme tisíce kilometrů daleko od domova a já v myšlenkách neušel ani milimetr. Zůstal na místě. Zůstal sám, opuštěný, s prázdnýma rukama. Zklamal je.

Na co je mi inteligence, když můj život jinak nestojí za nic?

Igor Karetnikov o kousek poodstoupil. Koutkem oka shlédl dolů; nestál na jednom z nejvyšších paneláků, zato na jediném, na který se dokázal vyšplhat. Pět pater. Stále mohl pozorovat seniory, kteří se ze svých bytů želvími kroky vydávali do města. Pokud to nebral v potaz, tak tam vládl až božský klid.

Ukončím to tady a nikdo o tom nebude vědět. Stejně to ani nikoho zajímat nebude.

Sledoval klidně poloprázdné nádvoří, zatímco ke svému činu hledal odvahu. Nyní musel přejít od plánů k činům. A ten jediný krok, který mu k volnému pádu scházel, se mu zdál vzdálený jako hvězdy na obloze.

Přešlapoval a zvedal chodidla od země, ale vždy slepě narazil na tvrdou střechu pod nohama. Nadechl se a vydechl. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Už se musí odhodlat.

Zaslechl hlasy.

„Jděte všichni pryč! Zničili jste mi život, jen vy lidé, tak mě nechte ho alespoň ukončit!“

Zrak upřel na mléčně bílá oblaka, ale přesto mu neuniklo, jak kdosi bleskem osvítil panelák i jeho samotného. Někdo si ho vyfotil, dost možná ho i natáčel. Jako nějakou senzaci, která následující den naplní titulní stranu regionálních novin.

Bude jedním zmařeným životem, jen dalším do statistiky. Za chvíli se na něj zapomene.

Možná ti, jimž do života vstoupil, zapomenou pomaleji. Budou si vyčítat, že k tomu přispěli. Budou se litovat. Budou zpytovat svědomí, aby jim alespoň milostivý Bůh odpustil, že to oni přivedli člověka k sebevraždě. Nikdy to ze sebe nesmažou.

Všiml si, že lidí přibylo. Jako by se z něj pomalu stávala pouťová atrakce, zajímavější než horská dráha nebo ruské kolo. Všechny znal. Všechny do jednoho. Žádní nezvaní pozorovatelé, kteří si všimli, že se na vylidněném sídlišti děje něco zajímavějšího než obvykle.

Chtěl se jim vyhnout, ale jen co ukročil do strany, dav se hnul s ním, jako stožár s vlajkou v lehkém vánku. Nebýt to v takové situaci, moc nad lidmi by si užíval. Tenkrát chtěl být sám. V klidu, v tichu, bez pozornosti.

Dorazila další čtyřčlenná skupina, kterou moc dobře znal. Ta, od níž očekával, že mu pomůže zbavit se stínů minulosti a stát se novým člověkem. Místo toho stál tady. Když už se nemohl vytratit, rozhodl se pomstít. Shodit veškerou vinu na ně. Smýt ze sebe špínu, kterou na něj namazali, aniž by se jich o to prosil.

„Já jsem tě miloval, Eliško! A tys mě odhodila jako kus hadru! Já jsem tě měl rád a takhle ses mi odměnila! Trapasem přede všemi a zlomeným srdcem!“

Blonďatá dívka si ke krku přitáhla fialovou šálu, kterou na ní tak rád viděl, a i přes nesouhlas svého přítele ani na moment nezaváhala a vyrazila dveře. Podařilo se mu na ni shodit svou vinu. Její čerstvě nabyté sebevědomí se vypařilo jako pára nad hrncem.