Pavučina ✓

23. kapitola - Igor

Už jsem to nemohl dál odkládat.

Dnes, až Eliška vyjde ze svého domu, aby navštívila tu husu Pavlínu, ji zastavím já a vyznám jí své city.

Připravoval jsem si svůj proslov několik týdnů dopředu a neustále přidával nové a nové... lichotky, které mi poradil Luboš. Když to uslyší, určitě nebude pochybovat ani sekundu. Protože - kdo je lepší, romantický fyzik nebo obyčejný hokejista, se kterým se teď často schází?

Viděl jsem je spolu i na tanečních. Podle očekávání si při dámské volence vybrala toho svého zachránce, na kterého se bez přestání uculovala a věšela a na mě jako jednoho z posledních zbyla nesmírně ukecaná obluda, která celou dobu povídala o svém nemocném příteli, kvůli kterému tady zůstala sama a musela tancovat se mnou.

Jako bych si už tak nepřipadal jako odpadlík mezi elitou.

Ale až jednou budou volit pánové, vyberu si ji. (Elišku, ne tu obludu.) Rozhodne se mezi mnou a hokejistou, a do té doby jsem ji prostě musel nějak zaujmout.

Slyšel jsem, jak se včera s Pavlínou domlouvaly na půl čtvrtou. Bohužel (pro ně) neuměly mluvit potichu, takže jsem slyšel téměř každé jejich slovo. Ve čtvrt už jsem postával na cestě mezi našimi domy a čekal, až se Eliška objeví.

Vyrazila klasicky o pět minut dříve a protože už byla zima, zahalila se do zimního kabátu i sladěné šály s čepicí.

Stejně byla hezká. Hrozně hezká.

„Ahoj Eliško!“ zavolal jsem na ni, snažíc se mluvit přirozeně a bez přízvuku.

„Ahoj,“ odpověděla překvapeně. „Jak to vyšlo s přijímačkami?“

Vykulil jsem na ni oči a notných pár sekund přemýšlel nad její otázkou, než jsem si vzpomněl na náš poslední rozhovor, od kterého již uběhlo několik týdnů. „No, bohužel mě nepřijali. Ale budu se učit biologii ve volném čase.“

„Ráda bych ti s tím pomohla, ale biologie vážně není můj obor,“ odkašlala si a poodešla o pár kroků směrem k Pavlínině domu. „Chceš ode mě něco?“

„No, já... bych tě chtěl pozvat... na rande,“ vytáhnul jsem z kapsy dva lístky. „Ale asi jsem trochu přestřelil. Myslel jsem, že by se ti výlet do zoo líbil.“

„Promiň, ale... jako rande ne,“ vycouvala a nervózně si prohrábla vlasy. „Já už totiž kluka mám.“

„Já vím.“ Zrudnul jsem, protože jsem tím vlastně prozradil, že ji sleduju. Musel jsem to nějak zamluvit. „Teda, jasně. A proč bys se svým klukem nevyrazila do zoo?“

„S Markem? Klidně,“ pokrčila rameny. „Ale dobrovolně bys nám svoje lístky asi nevěnoval, že ne?“

„Ne s Markem!“ Nechápal jsem, co si to v tu chvíli vůbec dovolila říct a pro její dobro předstíral, že jsem se jen přeslechl. „Přece já jsem tvůj kluk!“

„Marku?“ zopakovala znovu se smíchem.

Hněv ve mně stoupal. Musela mě pořád takhle shazovat?

„Pochop to, Eliško, my dva jsme předurčeni, abychom spolu byli... Já tě miluju. Už strašně dlouho. Udělal bych tě šťastnou. Pomohl bych ti s matematikou, když ti nejde, hráli bychom spolu na klavír, chodili na koncerty i do sboru... Užila by sis víc zábavy než s idiotama po večerech v parku...“

„Jak to všechno víš? Nikdy jsem se ti s tím nesvěřovala,“ svraštila obočí. „Sleduješ mě? Přivlastňuješ si mě?“

„Já tě miluju, Eliško!“ zatáhl jsem ji za paži, když už zamířila k odchodu.