Pavučina ✓

12. kapitola - Veronika

S pohledem usedlým na žlutých nástěnných hodinách nad tabulí jsem nedočkavě odpočítávala, kolik minut zbývá do konce vyučování. Hodina občanky se opět nesnesitelně vlekla a soustředit se ve tři odpoledne bylo už takřka nemožné.

„Vidím, že z vás už víc nevytáhnu,“ povzdechl si učitel a na závěr nás počastoval přísným pohledem, než místo něj zavelelo k odchodu zvonění. „Tak za týden přijďte trochu svěžejší, nebo budu rozdávat poznámky.“

„Aspoň si rozšířím sbírku!“ zasmál se Pepa, ale rychle se opravil. „Pardon, samozřejmě, sbírku jedniček. Těch zase tolik nemám.“

Usmála jsem se na něj a se vztyčeným palcem směrem k němu opustila učebnu. Po obléknutí jsem pospíchala za Pavlínou; přes týden jsem s ní neměla příležitost mluvit o samotě, protože se mi vždy nějakým způsobem vyhnula.

Stále jsem musela přemýšlet, jak přišla k těm podlitinám a škrábancům v obličeji. Všichni ji sledovali a každý si uměl najít svou vlastní verzi pravdy. A já doufala, že to všechno byly jen hloupé vtípky...

Zranění bylo skutečné, ale jeho okolnosti zůstávaly záhadou.

Přepadení, loupež, vyhrožování?

„Pájo, počkej! Pavlíno!“ volala jsem, když jsem ji konečně zastihla, zatímco odcházela domů. V úterý jsme se spolu pravidelně vydávaly do svých domovů, povídajíc si u toho o všem, co se za týden stihlo udít v našich životech.

„Ahoj, Verčo,“ otočila se ke mně váhavě a nechala mě jít po svém boku. „Prosím, slib mi, že si mě nebudeš prohlížet jak svatej obrázek. Už toho mám fakt plný zuby.“

„Slibuju,“ poplácala jsem ji po ramenou. „Neboj, brzy si všichni najdou nějakou lepší zábavu.“

„To nevím. Monokly za pár dní nezmizí, já to vysvětlovat nechci, takže dohady budou pořád, a celá tahle detektivka bude vždy zajímavější než kdo to dělá s kým a další věci, které se tu řeší normálně.“

„Víš, já to chápu. A chtěla bych ti nějak pomoct, ale nevím jak. Ani si nechci vymýšlet, jak to bylo. Jen si myslím, že bys to měla někomu říct. Uleví si ti.“

„A co rovnou to nahlásit policii?!“ vyletěla jako čertík z krabičky. „Všechno by se to obrátilo proti mně a to bych mámě s tátou neudělala.“

„Aha... Takže by to bylo na odsouzení za příliš velké množství sarkasmu a ironie?“

Pavlína se zastavila a opřela o plot, zatímco podle svého výrazu usilovně přemýšlela. „Ne, ani ne. Spíš je problém ten, že jsem tak trochu zničila jeden vztah, ale dobrovolně za souhlasu té osoby...“

„Počkej -“

„Nechce se mi o tom moc mluvit, tak raději v hádankách. Ale jednou ti to vysvětlím, až to nebude tak bolet.“

„Takže nějaká žárlivá holka,“ vypadlo ze mě po pár minutách analyzování. „Vlastně, proč ne. Žárlivé holky jsou schopné všeho.“

Než však Pavlína stačila na mou domněnku zareagovat, vpadl mezi nás cizí stín. Blonďatá dívka se hlasitě rozesmála a vesele do nás obou strčila.

„To je pravda! To byla ale krásná žárlivá holka s vousy a vlasy na ježka, která nosí jméno Luboš.“

„Eliško! O čem to mluvíš?“

O dva roky starší kamarádka, která teď místo základky studovala nedaleké gymnázium, se potutelně usmívala. Až když jsem si ji blíže prohlédla, uviděla jsem malé ranky i na jejím obličeji.

Vyděšeně jsem těkala očima mezi oběma dívkami a doufala, že mi to některá z nich osvětlí, protože jsem cítila, jako že jedna před druhou něco střeží.

„Napadli tě čtyři chlapi před školou a utekli,“ začala tázavě Eliška.

„Jo. Přesně tak.“ Pavlínin výraz byl podobný tomu mému a teď jsme obě čekaly na Eliščinu odpověď. „Ale byli zakuklení, tak jsem je nepoznala. Jak to víš?“

„Mě taky. Čtyři zakuklení chlapi. Ale pomohl mi -“

„Udatný rytíř,“ dokončila Pavlína a Eliška jen horlivě přikyvovala. Stále jsem nevěděla, o čem je řeč, ale zaregistrovala jsem, jak se starší kamarádka rozzářila, jen co poslední slova zazněla.

„A kdo je ten udatný rytíř?“

„Nevím, neznala jsem ho.“

„Líbí se ti?“ přidala se s úsměvem Pavlína.

„Ježiši, ne!“

„Takže se přiznáváš. Doufám, že nás pozveš aspoň na svatbu.“ Pavlína si z Elišky nepřestávala utahovat a naopak ještě přitopila pod kotlem.

V tomhle ohledu bylo vše stále v pořádku.

„Žádná svatba nebude, když už má manželku hokejku,“ poznamenala rozmrzele a zamířila doleva. „A co ty vůbec vyvádíš s Monikou, že Luboš neváhal zajít tak daleko, sehnat si siláky a mlátit nás?“

„Nic! Pokud vím, chtěl napadnout nás obě. Prostě mu vadí naše setkávání v parku.“

„Pořádáte setkání beze mě?“ vložila jsem se do rozhovoru.

„Ne, nic, potkali jsme se náhodou,“ znervózněla Pavlína a pohledem vyhledala Eliščinu pomoc.

„A on... no... nás tam objevil, když jsme dělaly něco... co jsme úplně neměly, chápeš...“

„Tak řekne mi tu konečně někdo, co se děje?“

Obě dívky si vyměnily pohled, jako by se jím dohadovaly, kde začít a co všechno prozradit. A já věděla, že tohle bude na dlouho.

***

Nevím, kolik hodin uběhlo, ale připadalo mi to jako věčnost. Po zbytek dne jsem přemýšlela, jestli z té situace nevede cesta ven, ale vždy by to odnesl jejich kdysi dávno trestaný kamarád, jak říkaly. Vypadalo to, že tahle událost se klasicky smete pod koberec...

Ani jsem se odpoledne nestihla připravit na doučování, které jsem každou středu poskytovala Pepovi z přírodopisu a občas i ostatních předmětů. Za pár sezení jsem zjistila, že to s ním není až tak marné a dokonce mě to i bavilo, že jsem si začínala být jistější volbou svého budoucího povolání.

Tentokrát jsem ale neměla vůbec náladu, v hlavě mi jedna myšlenka přeskakovala na druhou a stále se vracela k jedinému problému. Ta skutečnost, že jsem nemohla najít žádné vhodné řešení, mě děsila.

„Tak už jsem tady!“ vyrušil mě Pepův hlas. Už vybíhal z vchodových dveří s hromádkou sešitů v rukou.

„Promiň, ale... Nějak na to nemám náladu. Nemůžeme to posunout třeba na pátek?“

Pepovu tvář polilo zklamání, avšak uměl svůj výraz v obličeji bleskově změnit zase ve své počáteční nadšení. „To nevadí! Nemusíme přece pořád ležet v knihách. Pojď, jdeme!“

„Ale Pepo, takhle jsem to -“

„Já vím,“ přikývl s šibalským úsměvem. „Taky jsem si všiml, jak jsi smutná. Což nevím proč a asi mi do toho nic není, ale aspoň trochu tě musím rozveselit.“

„Spíš bych potřebovala pomoc,“ vydala jsem se za ním dál od školního pozemku směrem k centru města.

„Jasně. Vždyť jsi pomohla mně, musím já pomáhat tobě.“

„Boxuješ rád?“

„Vlastně jo, ale chtělo by to lepší terč než je Líbal,“ poznamenal se smíchem. „Mám někomu dát do držky? Za to, že tě udělal smutnou?“

Nesměle jsem přikývla. Když už nic, tak aspoň odplatu.