Pavučina ✓

24. kapitola - Radka

„Je taková škoda, že tam nemůžeš být taky,“ vyprávěla jsem Tomášovi unaveně ležícímu na nepohodlném nemocničním lůžku nejnovější zážitky ze školy i z tanečních, na které samozřejmě kvůli zraněnému koleni, které si při tom otřesném pádu přivodil, nemohl, i když se jeho stav ode dne nehody na ledě rapidně zlepšil. „Snad se přijdeš podívat aspoň na věneček.“

„To musím, přece nemůžu zmeškat tak důležitý večer, na který se teď budeš měsíc připravovat.“ Tomáš se stále udržoval v dobré náladě, přestože se už moc toužil vrátit na led. „Spíš doufám, že se tam nezamiluješ do nějakého neodolatelného galantního tanečníka. Je to trochu nevyrovnaný souboj.“

„To opravdu nehrozí. Můj tanečník celou dobu vyhlížel někoho jiného a nedostala jsem z něj víc jak dvě slova.“

„Nebyl to nějakej věčně zamyšlenej umělec?“ napadlo ho během chvíle a propukl v hlasitý smích. „Znám na umělce pár lidí a řeknu ti, v tom prostředí se z každýho zákonitě stane magor.“

„Ne, myslím, že chodí na průmku, ale tam asi platí stejná pravidla. Určitě je to magor do fyziky, a takoví lidi taky nejsou normální.“

„Toho by se dalo využít,“ podíval se na mě spiklenecky. „Přece nás Fencl pořád nutí, ať si k fyzice vybudujeme kladný vztah.“

Té vzpomínce na nenáviděného fyzikáře jsem se zasmála. Kdyby nás slyšel, určitě by měl radost, že se jeho radami řídíme i mimo školní budovu. „Jo, ale obávám se, že tenhle kluk nám moc nepomůže. Říká se o něm, že je to génius, ale lidi se mu vyhýbají, protože se chová dost podivně. A on se taky netváří, že by mu kromě něho samotného na něčem záleželo.“

„Počkej, není to ten... S takovým divným jménem, Karkul -“

„Karetnikov,“ opravila jsem ho a musela se přemáhat, abych se znovu a tentokrát hlasitěji nerozesmála.

Přezdívka Karkulka (nebo Karkulák?) totiž v porovnání se skutečným Igorem zněla jako špatný vtip.

„No jo, Rusáci,“ povzdechl si Tomáš, nepohodlně se na posteli zavrtěl a levou rukou si podložil hlavu.

„Všechno v pohodě?“ rozhodla jsem se změnit téma, protože bavit se o svém nafoukaném tanečním partnerovi rozhodně nebylo něco, čím jsem chtěla v jiné dny kromě pondělí zaměstnávat svoji mysl.

„Naprosto.“ Druhou ruku natáhl, aby mě romanticky šťouchnul do stehna. „Jenom tady zbytečně zabírám postel náročnějším případům.“

Nadšeně jsem ho chytila za ruku a vzrušením ji zmáčkla. „Takže už tě pustí?“

„Snad,“ přikývnul s rozmrzelým úsměvem a propletl své prsty s mými.

A já doufala, že se to opravdu stane skutečností.

***

Ve čtvrtek jsem zůstala ve škole sama, protože se Eliška jako nejzkušenější a nejlepší studentka španělštiny na celém gymnáziu účastnila olympiády. Nepochybovala jsem o tom, že z okresního kola postoupí dál, protože když jsem ji slyšela mluvit s kamarády z Jižní Ameriky, připadalo mi, že poslouchám rodilého mluvčího.

Když jsem jí to říkala, začervenala se a obrátila: „Ale pořád nejsem tak dobrá jako ty v němčině. To je totiž o dost těžší jazyk.“

Debata, jestli je lepší němčina nebo španělština, byla naším oblíbeným způsobem prokrastinace před testem z fyziky. A tomu se dneska Eliška úspěšně vyhla. Nemohly jsme se proto dohadovat a na řadu místo toho přišlo učení.

Ze všech vzorečků se mi motala hlava, písmenka si všelijak létala po papíře a zapomínala jsem i ty nejzákladnější výpočty. Nechápala jsem, jak mohli někteří ze spolužáků prohlásit, že je to 'easy' jednička. Zřejmě žili v úplně jiném vesmíru.

Přála jsem si, aby tu byl Tomáš. Ale třídní ho každé ráno v třídnici automaticky zaškrtla, jako by brala za samozřejmé, že už se tento rok nevrátí. Doufám, že aspoň myslela ten kalendářní.

Zdálo se mi, že Tomáš nemluví pravdu; možná byl jeho stav horší, než mi chtěl sdělit. Musím se zeptat doktorů, až ho zase přijdu navštívit.

„Slečno Beránková, zavíráme sešity,“ přerušil můj proud myšlenek hluboký mužský hlas. „Zase mi sníte v hodinách. Doufám, že v těch snech aspoň platí Newtonovy zákony.“

Zbytek třídy se rozesmál a Fencl si mnul ruce, jak si zase ze svých žáků - lépe řečeno jeho oblíbené žákyně - vystřelil.

Zavřela jsem sešit, vytáhla papír a jen se modlila k Bohu, aby nám tentokrát dal lehkou písemku.

***

Protože jsem neplánovaně musela zůstat celé odpoledne doma a dodělávat prezentaci, rozhodla jsem se, že Tomášovi pouze zavolám. A jen rychle, abych se před prací příliš nerozptylovala.

Vytočila jsem jeho číslo a několik nekonečných sekund poslouchala ten otravný zvuk předcházející okamžiku, kdy se osoba na druhém konci spojení konečně uráčí telefon zvednout.

Místo Tomáše tam ale nejspíš stála některá z pracovnic nemocnice, jak jsem z jejího unaveného tónu záhy poznala. Nepamatuji si, na co se ptala, jen mě najednou polilo horko.

Propustili ho už, nebo se něco stalo?

„Volám kvůli Tomáši Havlovi,“ oznámila jsem jí. „Je stále hospitalizován u vás na oddělení?“

„Ano, je. Momentálně je na operačním sále. Doufali jsme, že se nám koleno podaří vyléčit bez operace, ale bohužel pacienta přepadly přes noc velké bolesti. Za dva týdny by mohl začít rehabilitovat a potom už bychom ho mohli propustit domů.“

„Děkuju mockrát. Nashledanou,“ ukončila jsem co nejrychleji hovor, protože jsem už nedokázala vzdorovat slzám, které se mi draly do očí. Jak jsem mohla být tak slepá?

Projekt jsem dodělala silou vůle, myšlenkami jsem byla jinde. Ani v noci jsem oka nezamhouřila.

Neustále jsem před sebou měla domnělý obraz Tomáše svíjejícího se bolestí na nemocničním lůžku.