Pavučina ✓

31. kapitola - Kamil

Poprvé se mi poštěstilo, že jsem se mohl podívat za oponu do zákulisí organizace tradičního prosincového odpoledne, letos s tématem středověku. Předtím jsem v hledišti přetrpěl snaživá vystoupení prvního stupně a následně se přesunul do přípravny, kde jsem na sebe převzal podobu Parida, který se ve hře bude ucházet o Julii. Což bylo ironické, vzhledem k tomu, že jsem její představitelku Dominiku nikdy neměl moc rád.

Patrik už se role Romea nemohl dočkat a Líbal nakonec nehrál jednoho z jeho věrných přátel, ale veselého otce Vavřince, na kterém asi bude stát celý náš úspěch.

Všichni navlékli středověké kostýmy, s úsměvem předstoupili krátce před látkový přehoz simulující oponu a čekali, až nás moderátoři večera po ukončení předchozího vystoupení vybídnou ke vstupu.

Přicházel jsem jako jeden z prvních a vymlouval jsem Julii lásku k Romeovi. Připadalo mi, že jsem to ani hrát nemusel, ale bylo to spíš z opačného důvodu - Patrik byl nesnesitelný už tenkrát, natož až mu ta holka zlomí srdce.

Musel jsem před ní pokleknout a žádat ji o ruku, což bylo o to divnější. Diváci se naštěstí smáli, ale já myslel, že asi puknu trapností.

Scénu poté ovládla chůva Zuzana se svou promluvou do Juliiny duše a moje účinkování tak skončilo. Schoval jsem se krátce za přehozem a tiše sledoval, jak moji spolužáci ničí klasické Shakespearovo dílo.

„Tybalt je proti nám!“ zvolala Julie.

„Tak já ho porazím! V souboji!“ předháněl ji křikem Romeo. Patrik byl na pódiu jako doma, ale bohužel nesehnal nikoho, kdo by byl ochoten Tybalta hrát, protože Oliver raději na celou akci nedorazil. Musel improvizovat.

Na zeď v pozadí přilepil Oliverovu fotku s namalovaným terčem a z kapsy vytáhl šipky. Několikrát se zkušeně trefil přímo do středu a publikum šokovaně křičelo.

„Je po něm!“ přehlušil povyk Patrik a vesele přeběhnul scénu, ze které ho odvedl otec Vavřinec. Proběhla tajná svatba, než se Romeo kvůli vraždě uklidil do zákulisí - tedy mimo město, samozřejmě.

Následný dialog chůvy s Julií jsem nevnímal, ani Líbalovy úchylné modlitby. Až po několika minutách se hra blížila svému konci, na který všichni tak napjatě čekali. Sám jsem neměl nejmenší tušení, jaký způsob sebevraždy Patrik zvolí. Bezpochyby podobnou frašku jako zbytek představení.

Skláněl se nad polomrtvým tělem Julie, když vytáhl termosku s čajem a po loknutí sebou sekl hned vedle ní. Místo toho, aby se Julie probrala, však zasáhl osud. Zpoza opony vystoupila Pavlína a zpevněná jako pravítko spadla na oba milence. Romeova dýka vše symbolicky ukončila. Zbývalo jen závěrečné poděkování, při kterém jsem rudnul až za ušima, protože jsem něco trapnějšího v životě nezažil, a že už toho bylo.

Snažil jsem se nemyslet. Opět jsme zakotvili na sedačkách vepředu a nezúčastněně sledovali poslední body programu.

„Na závěr tu máme překvapení! Student devátého ročníku Josef Horváth s básní Rovnoprávnost.“

Líbal se rozesmál a my nevěřili vlastním očím. Ale když se náš spolužák skutečně ve slavnostním oblečení a s vážným výrazem postavil na stupínek, celý sál zmlknul. Pepa začal.

„Kdysi dávno jiným jsem býval,
tepláky špinavé tehdy nosíval.
Do školy chodil jsem z donucení,
myslel, že mi stejně k ničemu není.

Místo učení věčně jsem zlobil,
s tresty a pětkami pak domů chodil.
Rodina říkala, jak správně se chovat,
nenávidět ostatní, úřady okrádat.

Chtěli, abych byl stejný jako oni,
skoro se to podařilo, nebýt jedné paní.
Řekla mi, že v sobě skrytý talent mám,
že hodný člověk můžu být, i natruc představám.

Nechtěl jsem jako obyčejný cikán skončit,
to bych se musel s psaním rozloučit.
Nebudu rasisty už dál shazovat,
vždyť můžeme začít zase od znova.

Všichni lidé na světě mají si být rovni,
černí, bílí, kostkovaní, ty a já i oni.
Tak pojďme se spolu vesele smát,
na rasu i postavení už se nikdy nedívat.“

Zabralo to. Nebyla to nějaká obdivuhodná báseň, ale nesla svoje poselství. Lidé se pomalu během přednesu zvedali, smáli se a tleskali. Od nás se první zvedl Patrik, zůstávající ve svém romeovském převleku. Přidala se i Veronika a pokyvovala na mě, abych nezůstával pozadu. Pepova slova ke mně doléhala. Možná bych jí to říct měl. Třeba měla pravdu a uleví se mi.

Zvednul jsem se a tleskal. Mohl jsem si připadat sebetrapněji, ale kdybych to neudělal, zase bych byl proti davu. A sám působil jako rasista.

Nevím, jestli to všichni mysleli vážně, ale chtěl jsem v to věřit. Hned by bylo na světě líp.

***

Po skončení akce jsem se před školou rozhodl počkat na Veroniku, ale nejspíš měla naspěch. Její rodiče na ni mávali z auta a vháněli dovnitř, aby unikla mrazivé zimě všude kolem.
Samozřejmě jsem ani já nechtěl, aby mrzla jen proto, aby se dozvěděla věc, která ji možná bude šokovat.

Zhluboka jsem se nadechnul a postavil se jí do cesty, aby se mi nemohla vyhnout. Teď nebo nikdy. Lepší, když to budu mít z krku už před Vánoci. Takhle bych si je ani pořádně neužil.

„Ahoj,“ začal jsem opatrně. „Myslíš, že si pro mě najdeš chvilku?“

„Už ses...?“

„Rozhoupal? Jo, vlastně jo. Dnešek mi k tomu dopomohl.“

„Dobře, poslouchám.“

„Pamatuješ si, jak se mě dějepisářka jednou ptala, jaká nacisté konali zvěrstva? Já neměl daleko k slzám. Ta zvěrstva... totiž dělala moje rodina.“

Odmlčel jsem se. Vzpomněl jsem si na dědu na starých černobílých fotografiích, na seznam osvětimských obětí a věci, které po nich zůstaly, a na obecnou nenávist vůči nacistům. Kterou jsem chápal a podporoval aktivněji než druzí.

„Můj praděda se ve skutečnosti jmenoval Hans-Hendrik Neumann, a my se oficiálně nejmenujeme Novákovi, ale Neumannovi,“ zašeptal jsem, než mě hlas opustil docela.

„Páni.“ Veronika jednala podle očekávání zděšeně. Bál jsem se, že jako ostatní okamžitě uteče, ale doufal jsem, že to aspoň nikomu neprozradí. „Teď budu muset jít, ale popovídáme si. Nechci vědět podrobnosti, ale chci ti nějak pomoct. Já vím, že se za to stydíš. Nemusíš. Je to minulost.“

Utekla, ale vím, že to bylo jen proto, že pospíchala. Ani jsem jí nestihl poděkovat.

Protože se mi opravdu ulevilo.