Pavučina ✓

22. kapitola - Zuzana

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě na vlastní oči spatřila.

Neustále jsem si pouštěla video Olivera s nějakou prostitutkou na lavičce v parku, které včera večer zveřejnila Pavlína. Vidělo to už přes sto lidí a komentáře Olivera nešetřily. Upřímně? Ani jsem se tomu nedivila.

Hajzl, sexuální zvíře...

Nechci říkat, že jsem to už dávno nevěděla a Domče skepticky nevymlouvala, aby si k němu vytvářela hlubší vztah. Doufala jsem, že k tomu dospěje sama - ale ne takovým způsobem. Bohužel s ním chodila až moc dlouho a když šlo do tuhého, ukázalo se, že to byl někdo jiný, než si myslela.

To byl taky důvod, proč jsem žádného kluka nechtěla. Byly by s tím jen potíže. Stačí přece kamarádky, jídlo a wi-fi.

Měla jsem sto chutí se ke všem těm posměváčkům přidat, protože jsem okamžitě pochopila, že jestliže to Domča viděla, tak z toho rozhodně neměla radost a nejraději by mu nadávala do všech možných zvířat.

Doufala jsem, že se z toho nezhroutila a neobviňovala z toho sebe nebo ten poslední nepovedený večer. Ona za nic nemohla.

Na Messengeru se objevila naposledy v nočních hodinách, kdy nejspíš tu ohavnost viděla poprvé. Napsala jsem jí tedy zprávu: 'Nech to být. Byl to blbec a nikdy si tě nezasloužil.'

Ani na to nezareagovala. Jako by se uzavřela do své ulity, a možná taky usilovně přemýšlela, jakými způsoby se z rozchodového šílenství zase dostat ven.

Oblékla jsem se a vyrazila ven, abych ji navštívila a rozveselila. Takhle to bylo vždy... až jsem si říkala, že nám oběma jednou dojde, že s kluky štěstí nehrozí, a tak se staneme jedna druhé ošetřovatelkami zlomených srdcí.

Cestu jsem si i přes vytrvalý déšť protáhla a prošla se parkem, kde se to všechno odehrálo. Tak jsem si říkala, kolik párů si to tu už asi rozdávalo, a copak tu asi dělala Pavlína s partou lidí, kteří video doprovodili svými podivnými výkřiky.

Že byla divná, to už jsem dávno věděla, ale tohle bylo ještě podezřelejší...

Během toho, co jsem přemýšlela a tvrdě bojovala s obracejícím se deštníkem, jsem si ani nevšimla, že mám společnost. I se zmáčenými zrzavými vlasy si však Šimon stále udržoval svůj typický úsměv a dobrou náladu, že nebylo možné ho přehlédnout.

„Zdravíčko, Zuzko. Kampak máš namířeno?“

„Jdu za Domčou,“ oznámila jsem mu nezaujatě a zrychlila krok. Nutil mě k úsměvu, což jsem v téhle situaci nechtěla. Vždycky mě rozesmíval, mizera.

„Jo, to chápu, uklidnit ji, tomu rozumím,“ pokyvoval hlavou a nemotorně se mě snažil dohnat. „A co nějaká party, nebude v dohlednu? To je ten nejlepší lék na trápení, věř mi.“

„Ne, promiň. Ale kdybych o nějaké věděla, tak ti řeknu. Samozřejmě budeš zvaným hostem, pokud zase přineseš lahvinku.“

Dlouze jsem se po něm podívala a přemýšlela, jestli nedodat něco o jeho přehnané lásce k alkoholu, ale radši ne. Prostě rád oslavoval. Zamávala jsem mu a pospíšila si, abych už nemusela déle moknout venku.

Domča mi otevřela téměř okamžitě po zaznění zvonku a nějakou dobu mě jen tiše objímala a brečela. Nenechala mě ani si odložit, prostě mě odtáhla do svého pokoje a dala volný průchod emocím.

Když jí slzy došly, tak si nahlas oddechla a začala ze sebe sypat samá nepěkná slova, jako například: „Je to hajzl. Měla jsem to vědět! Takovej prachsprostej hajzl.“

„Pomstíme se mu,“ navrhla jsem a znovu vytáhla mobil. Ze svého tajného účtu jsme k množství komentářů připsaly několik dalších inteligentních urážek, po kterých určitě utrpí jeho nadměrné ego.

My jsme byly vítězky, to on se teď na sebe nebude chtít ani podívat.

***

Samozřejmě jsem měla pravdu a video opravdu zabavilo celou školu. Přestalo se mluvit o Pavlínině zranění a ta se v poklidu dál vysmívala Oliverovi a byla vděčná, že jí konečně dali pokoj.

S úsměvem jsem se vrátila domů, kam už předtím překvapivě dorazil brácha. Nepochybovala jsem, že i ten o všem ví, když s Oliverem hraje ve stejném týmu.

Když jsem však vešla do jeho pokoje, abych se s ním o něm pobavila a vymyslela další způsob, jak se tomu egoistovi vysmát, uviděla jsem ho stát před zrcadlem. V obleku. Ten pohled mě tak šokoval, že jsem se oněměle zastavila ve dveřích.

Marek a v obleku! Můj brácha v obleku! Musela jsem se štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá.

„Čau ségra! Zrovna jsem za tebou chtěl jít,“ odvrátil se od zrcadla a usmál se. „Potřebuju tvoji radu. Ty tomu rozumíš víc.“

Teprve, když ke mně přikročil, jsem si všimla špatně uvázané kravaty. „Ukaž,“ vzala jsem ji do rukou a zavázala tak, jak bylo potřeba. „Dneska někam jdeme? Rodiče zase vymysleli nějaký naučný program v divadle?“

„Ne,“ protočil panenky. „Večer jsou taneční.“

„No jo, to jsou, já vím. Ale ty jsi přece říkal, že na ně nemáš čas, ne?“

„Změnil jsem názor. Párkrát tam zajít můžu.“ Jen co jsem kravatu dovázala, zase o kousek poodstoupil. „Myslíš, že to takhle stačí?“

„Docela ti to sluší, když na sobě nemáš tepláky,“ neodpustila jsem si poznámku a posadila se na jeho postel.

Marek se ironicky zasmál a zase přistoupil ke svému odrazu. Vzal do ruky kartáč a pokusil se rozčesávat své přirozeně vlnité vlasy, které se po propocení na tréninku změnily v nepropustný prales. Bohužel jsem s tím taky často bojovala, protože ani žehlička nedokázala zázraky.

„Sakra. Proč jsem musel po tátovi podědit tu nejhorší věc?“ postěžoval si, zatímco si na hlavě cosi podivuhodného vytvářel.

„Měl by ses ostříhat.“

„Nechci.“

„Proč?“ otázala jsem se zaujatě. „Jo, já vlastně vím, chceš být jako Jarda Jágr a to i vzhledově.“

„Ne,“ zašeptal. „Elišce se to líbí.“

„Elišce? Kdo je Eliška?“

Až později jsem si uvědomila, že jsem zněla jako jeho žárlivá manželka, ale bratr si pro mě na dnešek viditelně přichystal hned několik překvapení.

Nikdy jsem ho snad neslyšela mluvit o holce.

„Počkej! Ty máš holku. To proto ty taneční!“

„Že jsem to vůbec říkal.“ Marek naštvaně zahodil kartáč a sbalil si pár posledních věcí.

„Neboj, když má ráda dlouhý... ehm... vlasy, tak se jí budeš líbit vždycky,“ přistoupila jsem k němu a poplácala ho po tvářích, které měl dost růžové už předtím. Mohl jakkoli dávat najevo, že mu na té holce nezáleží, ale řeč těla ho nepodržela. „Na prodloužené se na vás přijdu podívat, hrdličky.“