Pavučina ✓

17. kapitola - Tomáš

„A co vy, přijdete?“ pokračoval jsem ve svém kolečku zvaní spolužáků na páteční bowling po škole.

Už jsem za sebou měl řadu pozitivních ohlasů, snad jen kromě florbalistů, kteří upřednostnili večerní trénink. Naopak všechny holky se chtěly přidat a užít si zábavné odpoledne. Řekl jsem si, že to bude ideální způsob, jak se s ostatními sblížit, když jsem se k nim připojil až později...

Vím, že už mě stačili přijmout dostatečně, ale stále jsem cítil, že jsem se oproti dávným kamarádům ocitl na druhé koleji.

„Co všechno tam bude? Nejenom sport, že jo?“ zajímalo jednu z nejlínějších spolužaček, jejíž jméno jsem si nepamatoval. Nebyla úplně můj typ. Obyčejná tmavovláska nenávidějící matiku.

(Jako by jich byla gymnázia plná.)

„Ne, potom pokecáme, napijeme se, cokoliv si budeš přát,“ usmál jsem se na ni. „Klidně až do noci.“

„Tak jo, proč ne. Stejně tam budou všichni.“

Ostatní nadšeně souhlasily a přesvědčit mi zbývalo jen posledních pár lidí - několik chytrých kluků a holek, bez kterých by se jakákoli zábava rozhodně obešla, ale nechtěl jsem nikoho vynechávat nebo upozaďovat, protože jsem si na svou stranu chtěl získat všechny do jednoho. Už jsem se chystal zamířit k předním lavicím, když mi někdo poklepal na rameno.

„A nemáme my tou dobou taky trénink, Havlajs?“ Až teď jsem si všiml, že po mém boku už pěkných pár minut postává kapitán našeho hokejového družstva... Kraťas.

Toho jsem ještě nepozval! Jsem to ale hlava děravá...

Rychle jsem se zkoncentroval a zamyslel nad jeho otázkou. „Nemáme, že ne, Kraťas? To by byla ale škoda. Už jsem se na to tak těšil a takhle bych to musel zrušit.“

„Ne, nemáme. Jenom v sobotu hrajeme s Plzní, ale to je vlastně jedno,“ připomenul mi trenérovo pravidlo o odpočinku před zápasy a po lidech, kteří se mé odpovědi začali smát, hodil naštvaný pohled. „To je nějaká povinná třídní akce?“

„Povinná? Ne. Proč?“ obrátil jsem se se smíchem zase k holkám. „Tak nemusíš tam chodit, jestli nechceš, nebudu tě nutit. Ale rozhodně nám budeš chybět.“

„Jo, to budeš!“ ozvalo se zezadu ironicky.

Marek výrazně ztišil hlas. „A Elišku už jsi zval?“

„Tak o to ti jde,“ neubránil jsem se dalšímu výbuchu smíchu. „Ne, zatím ne, ale chystám se na to. Ber to jako jedinečnou šanci s ní strávit čas, protože se k tomu viditelně sám nedokopeš.“

„Jak to sakra můžeš vědět?“ křikl po mně naštvaně, zatímco jsem svou chůzi nasměroval ke své a Eliščině lavici. Ta tam seděla nezvykle osamoceně bez Radky, která se ve třídním pořádku nacházela hned za námi a často mi pomáhala s úkoly a radila při testech.

Všiml jsem si, že na mně bez ustání visí pohledem, ale v mém plánu pozvánek stála až na konci, a tak jsem s Markem v zádech přistoupil k její kamarádce. „Tak Eliško, přidáš se k nám taky? Bude tě to tam bavit, zahrajeme si bowling, popovídáme...“

„A pít budeme nealko a spát půjdeme po Večerníčku, viď?“ neobtěžovala se ani zvednout zrak od displeje.

Marek se postavil naproti jejímu obličeji a nadechnul se, aby začal mluvit, po stejném časovém intervalu ale ústa opět zaklapnul a nervózně se opřel o lavici.

Ukázal jsem mu palec nahoru, což Elišku konečně přimělo zvednout hlavu. A jen co Marka zahlédla, rozzářila se jí očka jako světýlka na vánočním stromečku po zapojení do elektřiny.