Pavučina ✓

30. kapitola - Pavlína

Měla jsem v hlavě úplně vymeteno. Připadalo mi, že už nemám žádné starosti ani zbytečné problémy, o které jsem se obvykle ráda zajímala. Nudilo mě i téma existence mimozemšťanů a diskutování s homofoby o krásách LGBT. Všechno mi bylo tak nějak jedno. Vždyť život je pohádka. A žijeme jen jednou, tak proč smutnit a trápit se. Už mluvím skoro jak básník...

Mám skvělou holku, na obličeji už žádné modřiny a jizvy a utrpení na základce skoro za sebou. Před sebou přijímačky, které na tu směšnou školu budou určitě brnkačka.

Znuděně jsem hodila batohem do rohu, nasypala Lemře do misky žrádlo a lehla si břichem jako tuleň na postel. Jako automaticky jsem si sáhla do nejspodnější přihrádky nočního stolku pro svou denní dávku trávy, a dokud se na schodišti neozvaly kroky hlasité jak stádo slonů, jsem si pohodově kouřila a zírala do stěny. Ne, že by to byla zábava, ale nic víc jsem nepotřebovala. Byla jsem takhle spokojená, ať si o tom okolí myslelo, co chce.

Kolem čtvrté se však pravidelně máma vracela z práce a volno končilo. Schovala jsem zbytky zpět do zásuvky a přitáhla k sobě nějakou knihu, abych aspoň předstírala, že dělám něco užitečného pro svoji budoucnost.

Nevědomě jsem se začítávala do barevné učebnice, která se povalovala nejblíž, když se v tu ránu dveře rozletěly dokořán. „Pavlíno, co to čteš? Chvíli toho nech, musím ti něco důležitýho říct. Zavolali mi policajti."

„Ahoj?“ pozdravila jsem ji nevzrušeně. „No, zrovna se tu učím dějepis, ale tak na chvilku toho nechám.“

Máma mi zvědavě nakoukla přes rameno a já učebnici raději loktem zastínila. „Aha, dějepis v angličtině! Já vždycky věděla, že jsi chytřejší, než jak se prezentuješ.“

„Skvělá podpora, mami,“ zaimitovala jsem takový ten typický teenagerský smích a z lehu se přesunula do tureckého sedu. „Tak povídej.“

„Už vědí, kdo to udělal. Nějaký kluk se k tomu přiznal.“

„Vážně?“

„Jo, říkali, že chodí někam na průmyslovku. Pokorný, myslím, nepamatuju si celý jméno. Každopádně nabízí odškodné, když se v tom nebudeme dál vrtat.“

„Aha, to je fajn,“ snažila jsem se hrát překvapenou. Před pár týdny by mě tahle Lubošova taktika opravdu překvapila, ale po posledním setkání mi došlo, že se bude chtít spřátelit. Ale to, že se skutečně přiznal, mě šokovalo i ve chvíli, kdy jsem málem zapomněla fakt, že vůbec žije. „A co nějaký trest? Uplatil i policajty?“

„Jemu a těm třem pomocníkům dali neplacenou brigádu drhnutí schodů zubním kartáčkem,“ rozesmálo mámu. „Celkem dobrý nápad. Možná se inspiruju.“

„Tak to radši ne, mohla bych tě zažalovat za domácí násilí,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu otevřela knihu.

Vážně jsem četla v angličtině článek o Austrálii. A ani si to neuvědomila a zaměnila ji za dějepis. Za můj milovaný dějepis... Vážně je se mnou něco špatně.

Máma se vydala ke dveřím, ale než vzala za kliku, rozhlédla se po pokoji. „Vidíš, nakonec tomu klukovi můžeš být vděčná. Pořídíme ti za ty peníze lepší pokojíček.“

„Vděčná? To je, jako kdyby byla ženská vděčná chlapovi, že ji znásilnil a ona díky tomu po pěti letech snahy otěhotněla. Podobná logika.“

„Nebuď drzá,“ odsekla a konečně místnost opustila. Oddechla jsem si a hodila učebnicí po podlaze.

O pár minut později jsem se začala z neznámého důvodu zvesela smát. Jako nějaký psychopat, kterého právě pustili z blázince.

Smála jsem se Lubošovi, mámě, která mi to, co jsem dávno věděla, oznámila jako horkou novinku, Igorovi pod oknem, Lemře vyžírající poslední kapsičky s masem a taky všem lidem, i těm, které jsem v životě nepotkala. Už mi bylo všechno dokonale jedno.

***

„Nezajdeme koupit spreje? Celkem mi to naše dobrodružství chybí. Poslední týdny pořád ležíme na posteli a čumíme do stropu.“

Monika už nevydržela nečinně lenošit a místo toho tak energicky pochodovala po pokoji ze strany na stranu a o chvíli později začala počítat kroky a snad i vykreslovat na podlaze nějaké obrázky. Což možná mohlo být zajímavé, ale nedokázala jsem udržet pozornost a tak se mi všechna její snaha slila do jedné obří neuspořádané čmáranice.

Na jednu stranu se mi chtělo spát, na druhou bdít a zároveň nedělat nic, prostě jen existovat. Už jsem v lenosti překonala i Lemru, vždyť ta se před chvílí zvedla a následovala Moniku o poznání pomalejším pohybem k malbě jednorožce na zdi. A chtěla ho poškrábat. Řekla jsem si, že bych jí asi měla vyčinit, aby už se o to nikdy nepokoušela, ale stejně v novém pokoji budu mít jednorožce nového a duhovějšího. Nebyl důvod opouštět postel. Ani nevím, co mě jednou přinutí opustit postel, když je venku zima a tady mám vše, na co si jen vzpomenu.

„Pavlíno! Posloucháš mě vůbec? Jsi vážně nějak mimo. Vždyť s tebou byla taková sranda.“

„Pusť My Little Pony a bude sranda zas,“ navrhla jsem. Ano, pořád jsem milovala poníky. Je úplně jedno, že mi za pár měsíců bude patnáct. „Jsem pořád úplně stejná.“

„Ne, je ti všechno jedno, jediný, co chceš, je ležet na posteli, asi v duchu sníš o jednorožcích, nejraději bys hulila trávu... No jo, to je určitě kvůli tomu. Z Johnnyho tráva udělala blázna, z tebe ignoranta okolního světa.“

„Ne! Tráva za to nemůže. Je jediná, která mi dělá radost.“

„A co já?“ Monika se zastavila a naklonila svou hlavu přímo k té mojí. Když jsem ji delší dobu pozorovala, začínala se mi motat hlava. Jako by se mě snažila zhypnotizovat. „Já jsem nic? Víš co, tak já tady nemusím být. Jdu za kámoškou.“

Zmizela mi ze zorného pole a zaslechla jsem, jak vzala za kliku, ale nestiskla ji. Pořád tam stála a asi čekala, že ji zastavím. Ale nechtělo se mi. Jen ať si odejde, stejně na její žádost nepřistoupím.

„Tak řeknu tvojí mámě, že kouříš. Taky se mi nelíbí, jak sis zhuntovala zdraví.“

„Jsem úplně zdravá,“ natáhla jsem se pohodlněji. „Pojď ke mně, budeme spát. Ne spolu, jen tak, vedle sebe.“

„To můžu jít rovnou za Lubošem. Pořád jsme se nerozešli,“ zdvihla obočí, abych pochopila, že se mě tak snaží naštvat. Ať si za ním jde, vždyť bude jen ráda, když jí zase koupí dáreček. „Taky se s ním rozejít nemusím. Můžu být už jenom s ním. Určitě mě neodmítne, na rozdíl od někoho.“

Zněla až přesvědčivě vážně. Že tu kliku opravdu stiskne a odejde za ním navždy. Nebo ne?

Dveře se otevřely a já leknutím nadskočila. Monika zabrzdila a podívala se na mě.

„Promiň, Mony. Neodcházej. Ne za ním. Já jsem lepší jak on. Nemám potřebu mlátit lidi na potkání. Představ si, co by tě s ním čekalo... No... půjdeme?“

„Malovat?“ zeptala se.

„Malovat,“ popadla jsem peněženku, chytila ji za ruku a tiše jsme se vydaly ven. Nerada jsem opouštěla postel, ale bylo to potřeba. Jinak už bych neměla jeden z bodů svého štěstí - svoji skvělou holku.