Pavučina ✓

13. kapitola - Šimon

„Děkuju vám, holky. Jsem strašně rád, že jste mě sem pozvaly.“

Poprvé za večer jsem dostal příležitost si promluvit se Zuzkou a Domčou, organizátorkami celé dnešní party. Nikdy jsem si nemyslel, že se sem dostanu - Oliver říkal, že sem chodí jen ti vybraní lidé, ne někdo jako já, kdo pravidelně navštěvuje maximálně tak hospodu U Líného kocoura, ale vypadalo to, že ty dokonalé holky z naší třídy nejsou tak povrchní, jak by se na první pohled zdálo...

Ze začátku jsem prozkoumával nabídku občerstvení na dlouhých přeplněných stolech; museli jste si sice zaplatit a pro chudé žáky to nepředstavovalo zrovna málo, ale stálo to za to. Dal jsem si chlebíček a skleničku neznámého alkoholického drinku a hned jsem se cítil jako doma.

„Není zač, hlavně, že se s tím vším nedělala mamka zbytečně,“ rozesmála se Zuzka.

„Tvoje mamka je kouzelnice.“ Znovu jsem očima proletěl jídelní stůl s představou, jak to asi jedna osoba mohla zvládnout. „Jen toho pití by tu mohlo být víc a levnější... Pro případ jsem přinesl lahev.“

Zuzka i Domča okamžitě zbystřily, když uviděly, jak ji lovím z tašky. Postavil jsem ji vedle džbánu s pomerančovým džusem a pobaveně sledoval, jak si ji pečlivě prohlížejí.

„Kde jsi to vzal?“ vyptávala se Dominika.

„Znáš to, rodiče poučují o nebezpečí alkoholismu a sami si flašky schovávají mezi čistícími prostředky.“

„To bude skvělá fotka spolu s liliemi,“ vzdychla nadšeně Zuzana a vytáhla z kapsy mobil.

Vlastně jsem to čekal, že ocení další artistickou fotku pro svůj profil. Jinak bych dobrovolně nekradl a nepřipravoval vlastní rodiče o jejich lék na všední problémy...

Zatímco holky vymýšlely nejlepší kompozice, přesunul jsem se k tanečnímu parketu. Hudba se teprve rozjížděla a Oliver s Patrikem jen pár metrů od sebe nevědomky dělali naprosto ty samé pohyby a posunky, jako by si nacvičovali požádání o tanec. Dostávalo mě, že se s tím tak stresovali, když to bylo jen pár hloupých slov a bylo vymalováno.

Místo toho jsem za poslední drobné poprosil o další skleničku nápoje. Chtěl jsem zůstat střízlivý co nejdéle to šlo, protože už jsem další oplétačky s dospělými neměl zapotřebí.

Někteří moji známí by vám asi řekli, že jsem závislák patřící do léčebny, navíc ve čtrnácti letech. Ano, občas jsem se napil, občas si sáhl až na dno, ale bojoval jsem.

Nikdy se ze mě přece alkoholik nestane, když před sebou vidím ostrašující příklady svých předků!

DJ pustil rychlejší skladbu a Oliver naléhal na Dominiku, aby přestala s fotografováním a přešla k zábavě. Když už se vratkými kroky blížila k parketu, obrátil se jejím směrem i Patrik. Oba jí nabízeli svou ruku, ale ona přijala jen tu Oliverovu a společně odhopsali přímo do středu pozornosti.

Začali se tam tak trochu pitomě hýbat do rytmu, jako dva klauni. Nemohl jsem si pomoci a rozesmál jsem se.

„Bojím se, že Domča za chvíli skončí na zemi,“ vyjádřila své obavy Zuzana, která se ke mně připojila během sledování a popíjení. „A mimochodem, to víno je geniální. Lepší jsem nikdy neměla.“

„Neukážeme jim, jak se to dělá?“ navrhl jsem troufale, přestože jsem rozhodně nebyl žádný tanečník. V tu chvíli mi ale Oliver dodal adrenalin.

Nemůžu být přece takový dřevo jako on.

Zuzka k mému překvapení návrh přijala, chytila mě za ruku a odtáhla přímo vedle zamilované dvojice. Šlo jí to vážně skvěle, tudíž jsem vedle ní vypadal stejně jako dřevák, ale bavilo mě to. Točila se mi hlava a alkohol v hrdle se rozprchával v energii, že jsem myslel, že takhle skotačit vydržím klidně i celou noc.

Mám pocit, že jsem na nějakou dobu naprosto ztratil pojem o sobě a probudil se, až když jsem zadkem tvrdě dopadl na parket.

„Dobrý, ale chtělo by to víc tréninku, Líbale,“ zaslechl jsem v povzdálí Zuzčin hlas. Poníženě jsem se zase zvedl a posadil ke stolu. Až po pár minutách vydýchávání - ne, tancovat jsem prostě neměl - jsem vedle sebe zpozoroval zoufalého Patrika.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a podal mu svou nedopitou skleničku.

„Ne, díky,“ odmítl a složil si hlavu do dlaní. „Dominika mě pořád odmítá, protože vůbec nevidí, že jsem tisíckrát lepší než ten debil.“

„Například vůbec neumí tancovat.“ Snažil jsem se ho nějak podpořit, ale Patrikovi by náladu asi nezlepšil ani zázrak. „Nebo se koukni, jak tamhle vyžírá všechno jídlo, otesánek. Je to debil.“

„Máš pravdu,“ přikývl. „Hele, vážně tu spolu takhle mluvíme? Já tě nepoznávám, Šímo.“

„Líbale, polib si, co?“ napodobil jsem spolužáka Pepu, kterého jsem strašně rád otravoval. „Jsem taky zklamanej. Ne, že bych se už ve svém životě neztrapnil tak milionkrát, ale dneska to bolí víc.“

„Myslím, že to tak Zuzana nemyslela.“ Patrik přecejen přijal mou skleničku a s kyselým výrazem v obličeji do sebe vylil její obsah. „Během toho tance se usmívala. Do ní běž, kámo.“

„Jo, potrénuju a když mě pozve příště...“

„Vidíš, jakej máš úspěch u holek. Musím s tebou nějak udržet krok, vole.“ Zvedl se a zamířil zase ke stolům s jídlem, s mou skleničkou v ruce. Mile mě odstřihl od dalšího drinku, pro který jsem měl v plánu si zajít. Místo toho jsem jen očima visel na Zuzce, jak se baví s ostatními kluky a vesele se směje.

Vzal jsem si skleničku novou a nalil si ji až po okraj vínem. Nevím, kolikrát jsem to ještě udělal, ale poslední, co si pamatuji, jak vykřikuji jednu vtipnou hlášku za druhou, všichni se můžou potrhat smíchy a já radostně objímám Zuzku kolem pasu.

A probouzím se opět na tvrdé zemi s obrovskými bolestmi hlavy.