Pavučina ✓

34. kapitola - Alena

Přestože byla přednáška o typologii zločinců od jednoho z nejvýznamnějších pražských detektivů mimořádně důležitá a to, co jsem se na ní dozvěděla, budu při své práci často využívat, doufala jsem, že co nejrychleji skončí. Jen s námahou jsem udržela pozornost až do posledních minut, ale bohužel jsem se taky musela smířit s tím, že za týden už si toho moc pamatovat nebudu. Jenže na zkoušky a zápočty jsem neměla ani pomyšlení. Pospíchala jsem za Honzou. Od rána mu nebylo dobře a podezřele často kašlal a lapal po dechu. Poháněla jsem metro očima, abych u něj byla co nejdříve.

Hlavou mi prolétlo, že ho tam možná najdu ležet mrtvého nebo v bezvědomí. Panikařit jsem dovedla skvěle - i když jsem věděla, že si to jako policistka nebudu moci dovolit.

Mimo práci ale policajt nebudu. Tam se strachovat můžu a teď k tomu mám právo.

Vběhla jsem do jeho pokoje a hlasitě si oddechla. Honza spokojeně pochrupoval na posteli se špinavými talíři hozenými po zemi.

„Ty sis i uvařil?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ne, to sem přinesli kluci z hospody,“ protáhnul se a zrazu se rozkašlal. „Už je to mnohem lepší. Jenom jsem tu zbytečně promrhal jeden den svého drahocenného života.“

Jen co to řekl, přepadl ho takový záchvat kašle, že se musel rukou podepřít o zeď, aby sebou netřískl o zem. Snažil se tomu zabránit, ale byl bezmocný. A v tu chvíli si nejspíš také uvědomil, že tohle nebude ledajaká chřipka nebo angína.

Nevěděla jsem co dělat. Oněměla jsem strachy a tělo mě odmítlo poslouchat. Nakonec jsem se rozhodla dojít přes ulici do lékárny pro sirup nebo kapky, jelikož poslední balení, které měl doma, už bylo dva roky prošlé.

Pomohlo to. Na chvíli. Po půl hodině si opět lehnul a ochraptěle mě zavolal. „Alenko, mám na tebe prosbu. Dneska je pátek. Víš, co to znamená.“

„Dovést trávu?“

„Pro tu krávu,“ dodal nadneseně a pokusil se zasmát. Vím, že za normální situaci by se svým rýmovaným srandičkám smál o dost hlasitěji. „Jo. Zase jenom Pavlíně. Psal jsem jí esemesku, bude tam čekat v osm.“

„Ale přece tě tu nemůžu nechat jen tak. V tomhle stavu.“

„Ještě neumírám. Zvládnul jsem to celý den, zvládnu to i teď. Jen tam prosím běž. Nechci to u sebe mít dlouho.“

„Dobře. Tak já razím. Jak to říkala? Dorazím, dorazím, do stromu narazím?“

„Alenko, neposlouchej ji. Je vidět, že jí ta tráva leze na mozek. Nechci, aby tě tím naočkovala.“

Pouze jsem se zasmála. Ne, mě jen tak nikdo nezmění.

Naposledy jsem ho zkontrolovala a s těžkým srdcem opustila byt. Doufala jsem, že se nic nestane. Pro jistotu jsem řekla sousedce, aby ho pohlídala, a sama zmizela na vlakovém nádraží.

***

Pár minut po osmé jsem skutečně puntičkářsky obhlížela terén a mít tak po ruce zbraň, dělala bych ze sebe už pravou policistku, jak pronásleduje vraha skrytého kdesi v keřích. Naštěstí se už nad krajinou stahovala tma a všechna okna v okolí zářila světly lustrů. Kromě mě a Pavlíny tak nejspíš nikdo ven nevyšel.

Byla pekelná zima. Litovala jsem, že jsem doma nechala šálu i silnější bundu. Obzvlášť teď, když jsem zamýšlela kromě předání i malý výslech.

Abych věděla, na co se ve vztahu s Honzou připravit.

„Ahoj!“ Pavlína rozhodně nedbala na svou bezpečnost a vesele hulákala po celém městě. Nikde ji nebylo vidět, ale slyšet ji museli všichni až příliš dobře. „Tak jsi tady, to mám ale radost. Johnny odstartoval kariéru simulanta?“

„Bohužel ne. Kdyby jenom simuloval,“ pokrčila jsem rameny. „Není na tom vůbec dobře a ví to i on sám. Jinak by mě určitě přemlouval tak dlouho, že by sem odjel sám.“

„V pohodě. Nesedneme si na lavičku? Ta naproti je naše. Sedáváme na ní skoro každý pátek. A po nás si na ni nikdo jiný už radši nesedne.“

„Proč?“

Pavlína zamířila k lavičce a pohodlně se na ni natáhla. „Nechceš mi to už dát?“

Neměla jsem na vybranou. Vytáhla jsem balíček z kabelky a poslala jí ho opatrně po dřevěných příčkách lavičky. Ona si ho uklidila do klokaní kapsy, kterou o chvíli později zavřela a zmáčkla. Bojovala s chutí si zakouřit, ale odložila to nejspíš jen kvůli mé přítomnosti.

„Díky,“ dodala.

„Není zač.“

Prohlížela jsem si ji v matném světle Měsíce. Vanul slabý vítr, proto jí vlasy všelijak létaly vzduchem, naopak její bledá pleť kontrastovala s okolní tmou a dávala na odiv hluboké kruhy pod očima i jinak nevýrazné šedé oči. Jinak to byla dokonalá šedá myška. Snažila jsem se nás dvě porovnat - ale vzhledově ani povahově jsme nemohly být rozdílnější. Honza asi neměl příliš vyhraněný vkus.

„Jak dlouho jste spolu chodili?“ odvážila jsem se konečně zeptat a hlasitě si oddechla.

„Co? S Johnnym? Jenom pár měsíců. Brzo nám došlo, že to byla blbost, takže -“

„Protože jsi zjistila, že se ti líbí holky?“

„Ne, no... Je to na mě tolik vidět?“

„Spali jste spolu a ty jsi pochopila, že to není něco, co bys chtěla?“

„Nikdy jsme spolu nespali. Maximálně jsme se líbali. Před ostatníma lidma z gangu to bylo divný a o samotě jsme spolu moc nebyli, takže to nemělo cenu. Navíc, jak vidíš, teď mě víc přitahují prsa a pořádný zadky. Moje kámoška by se teď se mnou hádala, že Johnny má taky zadek celkem obstojnej, ale -“

„Kolik vás tu tak běžně sedává?“ vycítila jsem příležitost, jak se dozvědět pravdu i o dalších osobách, které měl Honza napsané na seznamu u balíčku, který jsem předtím ve skříni objevila. Vzpomněla jsem si i na Jonáše, jeho nejlepšího kamaráda, se kterým ho pojilo několik nezapomenutelných zážitků. Bylo mi jasné, že jen odsouhlasí jména všech, se kterými se scházejí, ale potřebovala jsem tu jistotu, nějaké fakty, které zbaví Honzu všech zatím neopodstatněných obvinění z mé strany.

„Moc ne,“ začala tiše. „Já, Monika - moje přítelkyně, Eliška, ta kámoška, o který jsem před chvílí mluvila... a to bude asi všechno. Občas nás pozoruje jeden stalker nebo Moničin ex, ale ty nikdy nikdo nezval.“

„A Jonáš?“ vypravila jsem ze sebe nervózně.

„Jonáš?“ Pavlínina horní polovina těla strnula v nehybné poloze a dívka nohou odsunula na zemi ležící nedopalek. „Ten už se s námi nebaví asi rok a půl. Kdoví, kde je mu konec.“

„Výměnný pobyt v Chicagu...“

„Spíš ozdravný pobyt v léčebně,“ rozesmála se Pavlína sarkasticky. „A Johnny, král lhářů.“

„Tak to teda dík,“ zvedla jsem se zklamaně a s rukama v kapsách vykročila zpět k východu. Zimu jsem necítila, jen rozčarování. Zase mi lhal. Ale stejně věděl, že mu to odpustím. A přestože je jeho závislý kamarád už možná po smrti, jeho zemřít nenechám.