Pavučina ✓

2. kapitola - Monika

Jakou rtěnku si mám vzít? Rudou nebo růžovou?

Vždyť je to jedno, na rtech stejně dlouho nezůstane, jak ho znám. Měla jsem totiž namířeno ke svému příteli Lubošovi, který s ničím nedělal drahoty. Už na prvním rande mi dal pořádného francouzáka a postupovali jsme i dál dost rychlým tempem.

Rodiče mi vyčítali, že se chovám jako lehká žena. Ne, to oni myšlením zůstali ještě ve středověku...

Myslím, že mě měl fakt rád. Líbila jsem se mu od první chvíle. Toho letního dne jsem měla odvážný červený top a džínové šortky. Údajně jsem v tom byla naprosto neodolatelná. Nevím, jestli se on líbil na první pohled mně, ale řekla jsem si, že tenhle kluk za to prostě stojí.

Starší, zkušený, nejspíš i dobře zajištěný. Prostě dokonalá partie a navíc si vybral zrovna mě.

Kupoval mi drahé dárky, vozil svým Mercedesem kamkoli se nám zachtělo a chodili jsme do těch nejvyhlášenějších restaurací ve městě.

I tenkrát na mě už čekal před dveřmi, a tak jsem neváhala a nadšeně vyběhla ven.

„Moc ti to sluší, miláčku,“ přivítal mě polibkem. Obejmul mi rukama zadeček a tvrdě si mě přitlačil k sobě.

Snažila jsem se z jeho sevření vymanit, protože jsem tušila, že nás mohou sledovat rodiče, kteří byli celý den doma. Na práci asi měli i zajímavější věci, ale já se začínala obávat už jen z principu. "Počkej. Teď není ta nejvhodnější chvíle."

„Dobře,“ souhlasil a otevřel dveře od auta. „V kině bude více šero a tvoji rodiče nás tam doufám sledovat nebudou.“

„To si buď jistý,“ zdvihla jsem ďábelsky obočí a posadila se na sedadlo spolujezdce. Luboš usedl za volant a vyrazil z okrajových částí přímo do centra města.

„Pořád jsi mi ale neřekl, na co vůbec jdeme.“

„Nech se překvapit.“ Šlápnul na plyn, jako by se sám nemohl dočkat, a druhou ruku mi položil na stehno. „Ale dám ti nápovědu - můžeme se tím pak inspirovat u nás doma.“

„A jak?“ hrála jsem si na hloupou. Popravdě jsem si ale nebyla vůbec jistá, co tím myslel. Doufala jsem, že to není třeba kuchařský pořad nebo něco o rybaření, které měl tak rád.

Urazilo by mě, kdyby si ze mě chtěl takovým způsobem udělat hospodyňku nebo mě vytáhnout k rybníku s sebou.

„Už jsme skoro tady,“ vyhnul se opět odpovědi a prudce auto zastavil, že jen se štěstím nevjelo na chodník. „Plakáty visí určitě po celém kině, dívej se kolem sebe.“

Nelíbilo se mi, jak mluvil v hádankách. Měla jsem z toho stále větší a větší hrůzu. Přesně podle jeho rad jsem celou cestu do sálu prozkoumávala okolí, ignorovala všechny dokumenty a historické filmy, až jsem to zahlédla: 50 odstínů šedi.

„To si děláš prdel,“ neovládla jsem se, když jsem si vybavila to, co mi předtím řekl. Budeme to pak zkoušet v praxi...

„Neboj.“ Chytil mě za ruku a zavedl k našim sedadlům. Nacházela se přímo na balkóně a nabízela nám opravdu skvělý výhled. Sledovala jsem Luboše, jak si zkousává ret, jen co probíhaly upoutávky. Znervózněla jsem, ale zvnějšku nedávala nic znát.

Nikdy jsem ještě takové praktiky nezkoušela. Třeba se mi to bude líbit. Vždy se mi líbilo, když byl kluk dominantní.

Film začal o dobrých patnáct minut později. V sále se setmělo, lidé jako mávnutím kouzelného proutku zamkli ústa na zámek a plátno se líně rozzářilo. Položila jsem hlavu Lubošovi na rameno.