Pavučina ✓

8. kapitola - Alena

„Kam to jdeme?“ ptala jsem se už asi podesáté během cesty rušnými ulicemi Prahy svého přítele Honzy. „Doufám, že mě neodtáhneš do lesa a -“

„Ne, to neříkej! Jsme v Praze, kde je tolik možností, tak proč bychom chodili do lesa jak vesničani? A to, co myslíš, můžeme dělat například v posteli. Nebo ve vaně, to bude romantičtější, ne?“

Pousmála jsem se nad jeho myšlenkami na romantiku; klukům to bylo většinou jedno a předpokládala jsem, že u Honzy tomu nebude jinak. Nebylo, ale rozhodně se snažil to změnit, i když při těch pokusech vypadal jako slon v porcelánu.

„Tak ve vaně nebo v posteli?“

„Kdekoli,“ přikývla jsem a přitiskla se k němu během chůze celým tělem.

Honza však o kousek ucuknul a vyděšeně se na mě podíval: „Takže i v lese?“

„Ne, vesničane.“ Zase jsem se odtáhla a naopak ho chytila za ruku. V tu chvíli jsme šli jako opravdový zamilovaný pár a užívala si chvil, kdy nás kolemjdoucí závistivě sledovali.

Úplné nebíčko bez mráčku ale mezi námi nepanovalo. Měli jsme se rádi, to ano, trávili spolu mnoho času, to ano, ale vrtalo mi hlavou, proč můj kluk trvá na tom, že musí sám každý pátek odjet do nějaké vesnice a odmítá mi říct, co tam dělá a s kým...

„Nad čím přemýšlíš, zlato?“ přerušil mé myšlenkové pochody. „Už jsme skoro tam! Objevil jsem jednu bezvadnou restauraci.“

„Nad ničím, jen si říkám, jaké to mám štěstí.“

Věděla jsem však, že v nevědomí dlouho nevytrvám. Musím se ho zeptat.

Vyměnili jsme si úsměv a s ním synchronizovaně vkročili do příjemně vyhlížejícího podniku na rohu ulice, ve kterém vládla jemná květinová vůně a hřejivé teplo krbu, jež po čase stráveném venku přišlo vhod. Usadili jsme se u stolu jako stvořenému přímo pro páry, objednali si těstoviny a k tomu lahev červeného vína.

„Slyšel jsem, že tu vaří fakt dobře. A navíc tu mají hezký výhled na Pražský hrad, koukej.“

„Nádhera,“ poznamenala jsem. „Někdy tam vyrazíme.“

„Jo, ale jenom, pokud tam do té doby vybudují výtah. Po schodech nejdu.“

„Lenochu. Je to jenom pár schodů.“

„Ale vždyť tam stejně nic není. Pokecal bych s prezidentem, ale ten by tam určitě taky nebyl. Jak říkám, nuda.“

„A co v tom Zapadákově? Tam to není nuda?“ nadhodila jsem nové téma.

Souhlasila jsem s jeho názorem, Pražský hrad mě opravdu nelákal, ale poskytl mi dokonalou nahrávku na smeč, která Honzu naprosto vykolejila.

„Ale Alenko, o tom už jsme se přece bavili,“ odmítal odpovědět. „Jezdím tam za kamarády, pokecáme, co je nového, přespím u nich a ráno zase odjedu.“

„A proč bych tam nemohla jet s tebou? Taky bych ráda poznala tvoje kamarády, když už ty znáš ty moje.“ Uraženě jsem střelila pohledem po obsluze, která procházela kolem ostatních stolů a vytrvale nás žádala o počkání.

Honza si povzdechl. „Děláme si takovou pánskou jízdu. Na tu přece dámy nesmí, vždyť by tě to ani nebavilo. Kecat o autech, holkách a tak, u toho holky být nesmí.“

„Aha.“ Nevím, jestli jsem tak zněla i navenek, ale byla jsem docela zklamaná. „V tom případě nic.“

„Chápeš to, doufám,“ usmál se nervózně. „Nechci, abychom se hádali. Přišli jsme si sem užít pěkný večer, ne?“