Pavučina ✓

6. kapitola - Pavlína

Mým nejoblíbenějším místem k trávení volného času byla rozhodně knihovna. Dokázala jsem se hodiny procházet kolem regálů plných různých titulů a dýchat tu nádhernou vůni starých knih, která mě celou dobu provázela. Občas jsem si nějakou knihu i rozevřela a začetla se; a když se mi zalíbila, odnesla si ji domů.

Stejně jsem to plánovala i tenkrát. Zabloudila jsem do oddělení románů a soudila jen podle obalů, přestože vím, že se to nemá. Hledala jsem nějakou, která mě oslní už z dáli svou jedinečností. Už už jsem měla namířeno k jedné s nezvykle lesklou tyrkysově modrou vrchní stranou, když tichem prořízla písnička Highway to Hell, tón oznamující příchozí hovor.

Aniž bych věnovala displeji jediný pohled, přijala jsem ho, abych tím hlukem dál nerušila provoz knihovny.

„Haló?“

„Co se stalo?“ ozvalo se z druhé strany trávou dost poznamenaným hlasem.

Okamžitě jsem poznala, že volá Johnny a nejspíš má zájem si povídat, přesně v tu nejnevhodnější chvíli.

„Tady Váš drahý kamarád, rád Vás poznávám.“

„Také mě těší, z jakého důvodu mi voláte, ctěný příteli?“

„To je ale divnej způsob mluvení.“ Johnnyho na podobné rozhovory neužilo a okamžitě se vrátil ke svému vlastnímu slangu. „Hele, právě sedím ve vlaku a za pár hodin bych měl být v tom vašem Zapadákově. Volám proto, že by bylo lepší, kdybychom se sešli až za tmy, ne už odpoledne. Sorry.“

„Proč?“

Okamžitě jsem poznala, že má na krku zase nějaký průšvih. Jen mě pohltila zvědavost, o co se jedná tentokrát.

„Co se ztratí ve tmě, to není. Slyšel jsem, že u vás pouliční lampy zrovna dvakrát dobře nesvítí. A na našem místě už vůbec ne.“

„Pravda.“ Posadila jsem se na křesílko vedle regálu a sama sebe se ptala, jestli to je vážně pravda. „Vezeš novej matroš? Doufám, že ho bude víc než posledně.“

„Jasně, přísahám na holej pupík,“ zahlásil vesele. „Dobře, radši končím, než se to zvrhne někam, kam já ani Alenka nechceme.“

„Výborný nápad.“

Úsměv mi na tváři vystřídal neutrální výraz, protože ačkoli pro mě Johnny představoval jen kamaráda - ano, poté, co jsme spolu pár měsíců chodili, jsme se shodli, že jsme prostě jen kámoši - a dealera, na jeho novou holku jsem si stále nemohla zvyknout.

„Tak se měj a dobře doraž.“

„Dorazím, dorazím, do stromu narazím,“ rozloučil se a s doznívajícím smíchem zavěsil.

Seděla jsem dál na křesílku a tupě sledovala displej. Nikdo mi nepsal. Protože ani rodiče nebyli doma, mohla jsem po celý zbytek dne volnost ve výběru aktivit. Vzpomněla jsem si, že jsem si předtím chtěla prohlédnout tu knihu s tyrkysovou obálkou; stačilo mi však jen přečíst anotaci a znechuceně jsem ji odhodila. Na čtení o drogově závislých jsem opravdu neměla náladu.

„Čteš si o sobě?“ stihla mě ještě s knihou v ruce zachytit Eliška.

Nevím, jak dlouho tam postávala, každopádně vypadala pobaveně.

Příležitosti pobavit se na můj účet v souvislosti s kouřením marihuany s 'divným týpkem', jak Johnnyho nazývala, nikdy neodolala.

„No dovol!“ řekla jsem s hraně vážnou tváří, než jsem se rozesmála na celé kolo a radostně kamarádku objala. „Konečně jsme se potkaly! A navíc na tak poetickém místě.“