Pavučina ✓

36. kapitola - Tomáš

Pondělí 18. prosince. Den, kdy sestřička o půl osmé nepřišla (poprvé po měsíci, kdy mě tak probouzela každé ráno) jen s časovým odhadem toho, jak dlouho tu ještě budu muset trpět. Naposledy mi zkontrolovala tlak i hybnost končetiny a s úsměvem mi dovolila nemocniční ústav opustit. Jako kdyby věděla, že tak s radostí učiním, a jediné, co mi bude chybět, bude ten její široký úsměv. Stačila mi přirůst k srdci. Mám rád, když se o mně tak pěkné ženy s láskou starají...

Radka kvůli mě ani nešla do školy. Věděla, že mě nemá kdo odvézt zpět na ubytovnu, tak poprosila tatínka a spolu všechna moje zavazadla přesunuli do jejich staré modré škodovky. Dokonce mi nabízela, že bych mohl na nějaký čas bydlet u ní, ale já to odmítl. Mám ji rád, ale takhle by její staromódní rodiče určitě předjímali, že se po dosažení osmnácti let vezmeme a nastěhujeme do společného natrvalo. A to mě nelákalo.

Radka je skvělá holka. Pravý anděl, hodná, milá, milující. Taková éterická bytost. Nevím, jestli si ji vůbec zasloužím. Maluje si, že jsem ideální kluk, což nejsem. Jsem si toho vědom - Eliška mi před měsícem docela otevřela oči.

Eliška. Ta mi taky chybí. Ta kvůli mě školu nevynechala. (Navíc asi nechtěla, aby Marek žárlil, což zní pochopitelně.) Jak jsem jí zmizel z nejbližšího dosahu, už mě přestala tolik nenávidět. Vlastně jsem rád, že se tahle nehoda stala - uvědomil jsem si, že bych mohl být krapet zodpovědnější za své činy, těšil se, až si zase zahraju hokej a taky, až začnu nové pololetí na přátelské půdě.

„Je tam všechno? Tome?“ Ráďa mi poklepala na rameno, zatímco auto polykalo první decimetry cesty. „Měl jsi toho celkem dost.“

„Byl jsem tam přece už od půlky listopadu. To nejdůležitější mám s sebou, určitě.“

„A teď konečně pryč, že jo?“ ozval se zepředu pan Beránek a odbočil od nemocničního parkoviště doleva.

„Je to fajn. V lednu bych možná mohl zase začít trénovat.“

Beránek zastavil před křižovatkou a natočil na bok, směrem k nám. „Hlavně si dávej pozor, Tomáši. Co ten dnešní ples? Máš tu vůbec nějaký oblek, do kterého bys nacpal i tu bandáž?“

„Jeden mám. A určitě se tam vejde. Nebo si to jenom zatejpuju.“

„Ale hlavně to nepřetížit. Ne, že ho přemluvíš k tanci, Raduško,“ zkoncentroval se znovu na jízdu a na zelenou konečně projel nepřehlednou komunikací.

Radka se zakřenila a přikývla. „Neboj, tati. Budu hlídat, aby moc nezlobil.“

Oba se zasmáli a já koutkem oka zahlédl, jak na sebe do zrcátka mrkli. Tihle dva si asi myslí, jak si mě omotají kolem prstu, ale to nedovolím. Konečně jsem vstal z lůžka a teď už se nezastavím.

***

„Rád vás vidím, kamarádi. Chyběli jste mi, ani nevíte jak. Taky jste se za mnou mohli přijít podívat víckrát než jen jednou. Myslel jsem, že se unudím k smrti.“

S třemi hodinami zbývajícími do začátku věnečku jsem se v nedalekém nákupním centru sešel s Radkou, Eliškou a Markem. A dočkal se svého vysněného dvojitého rande. Radka i Eliška už byly slavnostně nalíčené, pouze čekaly, až se na toaletách převléknou do jistě nádherných šatů a elegantních bot. To Marek se v obleku viditelně cítil nesvůj a neustále se ho snažil odlepit od těla, ale padnul mu jako ulitý. Slušelo mu to, musím uznat. Moc. Hned vypadal jinak, i přes ty věčně rozčepýřené vlasy, které si nemohl učesat ani na tak důležitou akci... Ale mělo to něco do sebe. Už začínám chápat, co na něm Elišku tak přitahuje.