Pavučina ✓

9. kapitola - Kamil

Seděl jsem v učebně dějepisu a čekal na učitelčin příchod. Do školy jsem vždy přicházel dřív, abych se stačil připravit na vyučování. Občas jsem si připadal jako jediný, kdo se sem chodí vzdělávat, a ne dělat jeden průšvih za druhým, cucat se se svou holkou a případně si hledat novou.

V mém případě neodpovídalo ani jedno, holku jsem nikdy neměl a pochyboval, že někdy budu. Nebyl jsem hezounek jako Patrik nebo drsný hokejista jako Oliver. Prostě jsem měl smůlu.

Navíc, i kdybych na tom opravdu jako oni byl, proti by byli rodiče. Stáli si za svým, že naše rodina si už protrpěla svoje a zasloužím si někoho, kdo na tom bude stejně a kdo nás pochopí.

Pravda je taková, že zatím jsme se setkávali jen s posměchem, nebo s nenávistí.

A to je taky důvod, proč mě znervózňuje každá hodina dějepisu, navíc s učitelkou, která chce vědět něco, do čeho jí vůbec nic není. Kdyby se to dozvěděla a spolu s ní spolužáci i vedení, museli bychom odejít zase o dům dál. A to vše jen kvůli předkům, kteří se nechovali tak, jak bychom si představovali...

Doufal jsem, že se dnes neobjeví vůbec. Chaos panující ve třídě před zvoněním se však náhle uklidnil, což signalizuje, že se k nám ta potvora řítí. I Patrik se vrátil do lavice, se spokojeným výrazem ve tváři. „Domča asi konečně dostala rozum a přestala chodit s Romeem jen proto, že je to hokejista. Můžeš mi vysvětlit, co na nich holky tak přitahuje?“

„Jsou vysocí, silní, drsní... Takže je spolehlivě ochrání, unesou, a tak... Aspoň bych řekl,“ vymýšlel jsem si.

Byl jsem ten poslední, kdo by o tom něco věděl, ale stejně jsem Patrikovi sloužil jako rádce.

„Ale to já přece taky!“ bouchnul pěstí do stolu.

V tu chvíli do místnosti vešla učitelka. Jediné, co z naší konverzace zachytila, bylo Patrikovo vybíjení vzteku proti bezmocné lavici. „Copak, pane Doležale? Začínáte komunikovat i s neživými věcmi?“

„Ne. Připadá Vám Kamil jako neživá věc?“

Učitelka naštěstí tuto narážku ignorovala a posadila se za katedru. „Dnes konečně doprobereme druhou světovou válku. A chlapci,“ kývla na mě a na Pepu, „nebojte se, Hitlerovy dny už jsou sečteny. Zbývá mu už jen kapitulovat a smířit se s tím, že jeho sen o moci nad celým světem se rozplynul jako obláček prachu. Což se mu příčí a raději tak volí únik ze světa.“

Většina třídy se rozesmála. I když jsem s učitelkou měl osobní problém, uměla na druhou stranu podat zábavnou formou i sebenudnější kapitolu dějin.

Vypravěla podle prezentace na tabuli a já si pečlivě opisoval všechny poznámky. Nakonec nám i ukázala, jak probíhala válka v našem kraji, a že i nad naším městem proběhly nálety a umírali lidé. Také vyhledala nehezké obrazy z koncentračních táborů; raději jsem přivřel oči, ale pokud možno nenápadně, abych se vyhnul její pozornosti.

Patrik mě udiveně sledoval, ale doufal jsem, že toho nechá a začne se zase zaobírat Dominikou alias Julií a jejím milostným životem. To je pro něj určitě zajímavější.

Tu holku jsem nikdy neměl rád. Od doby, co jsem se sem přestěhoval, stály naše domy přímo vedle sebe a tak jsem se nechtěně dozvěděl i věci, do kterých mi nic nebylo, a už vůbec jsem je nechtěl sdělovat Patrikovi.

Nebyla tak dokonalá, jak si naivně myslel. Nového kluka si domů vodila skoro každý týden, až s Oliverem alias Romeem udržovala vztah nezvykle dlouhou dobu.

Ale rozhodl jsem se, že do toho nijak zasahovat nebudu. Patrik by se stejně zařídil podle sebe.

Hodina naštěstí skončila a kromě testu domluveného na příští hodinu se už nestalo nic převratného.