Pavučina ✓

14. kapitola - Eliška

Seděla jsem s Ráďou ve školní jídelně u jednoho z odlehlých stolů o čtyřech židlích a tiše si vychutnávala těstovinový salát se zeleninou a kuřecím masem. Po dlouhém dni plném stresu přicházejícím neustále ze všech stran jsem si konečně mohla v klidu oddechnout a na nic nemyslet.

Chtěla jsem si to užít co nejdéle, než mě začne stresovat představa dalšího děsivého dne na gymnáziu.

Nic proti tomu, sama jsem se sem přihlásila a těšila se na hromadu učení a úkolů, ale nenáviděla jsem, jak nás každý učitel musel svými promluvami, zkoušením a testy každodenně skoro přivádět k šílenství. Pro ně to nic neznamenalo, ale co ta pubertální rozklepaná dívka, kterou všechno vyvede z míry?

Nervozita před každou hodinou byla samozřejmostí a i neustálý pocit ohrožení po přepadení čtyřmi chlapíky nedaleko budovy gymnázia před pár týdny mě doprovázel jako věrný pes. Přála jsem si, aby tohle období jednou provždy skončilo a přišly svátky a volno, nebo hrozilo, že se ze všeho dočista zblázním.

„Ahoj Eliško, můžu si přisednout?“ ozval se nade mnou Markův hlas.

Už jsem předpokládala, že se přiřítí další stresová reakce, jako vždycky, když jsem ho uviděla, obzvlášť když na mě jednou za uherský rok promluvil.

A tenkrát byl tak blízko, na dosah ruky...

Cítila jsem, jak mé srdce běží jako o závod, přesto jsem se snažila jednat rozumně, jak jen to šlo. „Ahoj, jasně.“ Stydlivě jsem k němu pozvedla oči a alespoň se pokusila o úsměv. Naopak jsem ignorovala Radčin překvapený výraz, protože jsem jí vůbec o napadení ani následné Markově pomoci, bez níž bych utrpěla víc než jen pár škrábanců, neřekla. Stejně by ztropila zbytečný povyk, který by v takové situaci vůbec nebyl nutný.

Takhle netušila nic a už vůbec nemohla tušit, že jsme s Markem prohodili víc slov než pouhé 'ahoj', jak tomu bylo doposud. Tahle situace byla vlastně dokonalou náhodou.

„Víš, tak jsem si říkal,“ promluvil po usazení ještě jednou, „že bych tě mohl pozvat na náš zápas. Hrajeme v pátek proti Brnu tady na stadionu. Vím, asi to není nic strhujícího -“

„To ne, ale určitě to bude zábava, takže... proč ne?“ souhlasila jsem okamžitě a jen s vypětím všech sil nedávala najevo, jak jsem uvnitř skákala nadšením a zároveň šokovaně nevěřila svým uším.

Ne, že bych se považovala za hokejovou fanynku, ale už v tu chvíli jsem se nemohla dočkat!

„A pak bychom mohli zajít do kina, samozřejmě, kdybys měla zájem.“

„To by bylo super, ale... nebudeš po tom zápase unavený?“

„Jasně, to budu,“ přejížděl vidličkou nervózně po talíři. „Ale nechtěl bych si ujít příležitost s tebou někam zajít, když mám jednou čas. To víš, my hokejisti - pořád trénujeme, cestujeme, hrajeme...“

„Á, jak roztomilé, přátelé!“ přerušil rozhovor můj soused v lavici Tomáš a bez pozvání zabral poslední zbývající místo.

Marek se uraženě odvrátil, protože jak jsem zjistila, stejně jako mě ho s novým studentem a spoluhráčem v jedné osobě nespojovaly vzájemné sympatie, a já měla sto chutí tomu věčnému otravovi ukázat, že zase přichází nevhod.

„Takže už jste k tomu dokopali, jo? Já vám to tak přeju. Tolik se k sobě hodíte. Úplný couple goals.“

„Nabídka se přijímá,“ zašeptala jsem Markovi odpověď na předchozí pozvání a doufala, že slova i přes své dlouhé havraní vlasy sahající až po uši zaslechl. „Těším se.“