Pavučina ✓

33. kapitola - Luboš

„Rozešla se se mnou.“

Obával jsem se toho momentu už dlouho a teď to skutečně nastalo. Monika se rozhodla přede mnou upřednostnit Pavlínu. Zrovna ji. S nikým jiným by to nebolelo víc...

Nezafungoval ani plán B, tedy hra na kamarády. Doufal jsem, že nemalé odškodnění a ukončení vyšetřování Pavlínu uspokojí a opustí ji touha po pomstě, ale pomsta nejspíš nebyla to jediné, o co tady šlo.

„Možná ji měla ráda. Ale jak je sakra možné, že se z Moniky během pár měsíců stala lesba? Domníval jsem se, že se tak člověk už musí narodit, Monika ale kdysi byla stoprocentně heterosexuální. Co když to všechno jen předstírá? Proč mi to dělá? Proč by to dělala? Vždycky jsem jí splnil to, co jsem jí na očích viděl, ale stejně to bylo málo...“

Snažil jsem se zadržet slzy, ale bylo to jako chtít zastavit povodeň holýma rukama. Ale před Igorem mi to ani nepřipadalo jako známka slabosti. Jeho zase přiváděla k šílenství ta Pavlínina starší kamarádka, která nikdy nešetřila sarkastickými komentáři, až mi bylo Igora líto. Namazala si ho na chleba a skvěle se u toho pobavila. Úplná Pavlínina kopie.

Nedávno mu dala košem definitivně - byli jsme tak dva smolaři, kteří zůstali dočista sami a jeden před druhým neměli žádná tajemství.

Najednou jsem byl rád, že mám takového kamaráda, jako je on. Parťáci na chlastání a další špatnosti jsou fajn, ale jednou za čas potřebujete i někoho, s kým si můžete povídat o závažnějších problémech a víte, že vás nebude hned za rohem pomlouvat a shazovat.

Zůstal asi jediným, kdo mě chápal.

„Já jsem na dně, Igore. Tolik jsem se snažil... a pořád to bylo málo. Co udělala ona a já ne?“

Několik minut pošlapoval na místě, než se odhodlal udělat krok kupředu a pevně mě sevřel v objetí.

Ani to nebylo divný, jak jsem si kdysi dávno myslel. Holky se kamarádsky objímají běžně, ale dva kluci? Hned by to znamenalo, že jsou teplí. Ale ne, vždyť my dva jsme heteráci, kteří se jen ocitli ve špatné životní situaci a hledají chvilkový klidný přístav.

Přitáhl jsem si ho k sobě blíž. Když jsem přišel o Moniku, přišel jsem i o těsný fyzický kontakt s druhou osobou. Ale potřeboval jsem ho. Potřeboval jsem nějaký živý hřejivý polštář. Mohl to být kdokoli. Vždyť když jsem býval malý, tulil jsem se takovým způsobem k mamince. Potom v posteli k holkám. A teď...

Co se to se mnou děje?

„Myslím, že tady došlo k nějakému nedorozumění. Kdoví, co jí Pavlína nakecala.“ Igor nepatrně uhýbl, ale stále jsem vibrování jeho dlouhých rukou cítil na zádech. Uklidňovalo mě to. Slzy v očních důlcích pomalu usychaly.

„Měl bys to ještě zkusit. Nesvěřila ti Monika nějaká... tajná přání?“

Najednou zasvitla naděje. Monika měla tolik přání, které jí Pavlína ani náhodou nemohla splnit. Některá z nich ani já, ale vždycky jsem věřil, že bychom zvládli všechno. Náš život byl jedno velké dobrodružství.

Ta noc po usmíření... Žertovala o jednorožci v životní velikosti.

Odhodlaně jsem Igora odstrčil - protože jsem si právě uvědomil, co jsem celou dobu prováděl, a že se to pramenilo z porozchodové zoufalosti, a nebylo to nic hlubšího - a zvednul ruce.

„Máš pravdu. Plán C začíná. Koupíš obřího plyšového jednorožce. Za moje peníze, samozřejmě.“

Snad mají jednorožci opravdu magické schopnosti.

„Proč já?“ prohlásil dotčeně.

„A proč ne? Přece jsi mi řekl, že mi pomůžeš, když to budu potřebovat.“

„Jo, ale tohle je moc, nemyslíš?“ zvýšil hlas i míru přízvuku, že jsem musel potlačit úsměv. „Abych šel do hračkárny mezi pětiletý děcka a hledal tam zkurvenýho plyšovýho jednorožce.“

Otočil se na patě a uraženě odešel. Nevadí.

Toho jednorožce koupím sám a dokážu Monice, že se nevzdám bez boje.

***

Ve škole nám učitelé vytrvale vtloukali do hlav, abychom se začali připravovat na maturitu - jako by to nedělali od prváku, ale stejně jako tehdy naprosto bezúspěšně. Jako by to bylo to jediné, na čem náš život závisí. Vlastně by mělo být. Ale jsme taky ve věku, kdy si někteří procházejí prvními vztahy, někteří zkouší dospělácká lákadla a všichni přemýšlí o tom, jaký je život a na vlastní kůži pociťují, že to bylo jinak, než si představovali.

Nemohl jsem myslet na nic jiného, než na dnešní odpoledne. Napíšu Monice znovu. Domluvíme si schůzku. Vysvětlíme si, že šlo jen o nedorozumění. Igor měl pravdu.

Dnes koupím jednorožce. A balíček s čokoládou, kterému zaručeně neodolá. Milovala sladké. A roztomilé věci. A romantiku. Musím připravit něco extra romantického, jako scénu vystřiženou z přeslazeného filmu.

Po skončení poslední teoretické hodiny jsem se odešel převléct do šaten. Nevnímal jsem, jak si kluci domlouvají chlastačku na neděli, stejně bych na ně neměl čas. Vzal jsem si ze skříňky pracovní oblek a zamířil do vedlejší budovy.

Praxe v tu chvíli končila druhákům. Čekal jsem, že se potkám s Igorem, ale ten už se mnou nejspíš nepromluví ani slovo. Jeho spolužáci se unaveně hrnuli z dílny a učitel nás vítal. Igor pod dohledem lektora uklízel všechny pomůcky.

„Karetnikove, pospěšte si. Nemám na to celej den.“

Igor zasunul poslední vrtačku do krabice pod stolem a posunkem učiteli naznačil, že má hotovo. Sundal si rukavice a jako poslední ze studentů opustil místnost. Až ve dveřích ale odlepil pohled ze země a jen co mě zahlédl, zbledl jako stěna.

„Luboši?“

„Ahoj Igore.“

„Vlastně jsem tě hledal... Omlouvám se za to, jak jsem se minule choval,“ těžce polknul. „Víš... asi jsem to přehnal. Jen mě urazilo, jak jsi... mě objímal, chtěl podpořit... a pak ze mě jen uděláš sluhu.“

„Ale já -“

„Vím, že jsi to tak nemyslel. A chápu, jak se asi cítíš. Od Elišky to bolelo stejně. Byl jsem zoufalý.“ Igor se podrbal na bradě. „Klidně to udělám. Mám na plyšáky dobrý vkus.“

„Díky... kámo,“ poplácal jsem ho po zádech, což u něj nevyvolalo právě tu nejpříznivější reakci. „Jsi skvělej člověk. A to myslím vážně. Někdy ti to vrátím. Slibuju!“

„A napiš jí, že se chceš sejít v přátelském duchu. Že se to bude líbit i Pavlíně a nebudeš nic zkoušet. Naivní ženský, znáš to.“

Přátelsky mi poplácaní oplatil a zmizel v dáli. Musel jsem se zasmát tomu, jak stačil pochytit moje vyjadřovací způsoby. A jak se snažil napodobit i moje gesta, přestože u toho vypadal jako zpomalený robot.

Taky jsem ho do puntíku poslechnul a vyšlo to. Jedno rande, o němž nikdo kromě nás dvou nebude vědět, že je to rande, dokud se zase nedáme dohromady.

I když ani stoprocentně nevím, jestli jsem po tom toužil.