Pavučina ✓

25. kapitola - Johnny

„Dobře, tak tentokrát zůstanu doma. Aspoň ti to tady trochu poklidím.“ Alenka jako obvykle neskákala do stropu radostí z toho, že ji na svůj páteční výlet nehodlám vzít s sebou. Stalo se to jen jednou a přestože si mé kamarádky oblíbila, pochopil jsem, že kdyby se setkávaly častěji, už by se z ní stala úplně jiná Alenka, zkažená Pavlínou a se samými bezvadnými hláškami, které by holky vytáhly z mé nekonečné studnice moudrosti.

Které jsem právě říkal holkám raději než své přítelkyni, protože to veskrze nebyly žádné hlášky, nýbrž doložitelná fakta o marihuaně. Vážně, zkuste si to a dáte mi za pravdu!

Například, že lidi sbližuje. Právě proto jsem měl strach, aby Alenka nezačala také kouřit, protože by ji Pavlína překecala, že je to zdravé - a tomu všemu by uvěřila, zvlášť když se nedávno jen proto, že je to in, stala vegetariánkou. Takhle by si nevědomky zhuntovala zdraví a to stačí, že už jsem ho navždy zničil sám sobě.

Políbil jsem ji na rozloučenou a vypadl na ulici. Zhluboka jsem se nadechnul, protože přede mnou stála pekelně dlouhá cesta.

***

Hned, co jsem z vlaku opět vystoupil na čerstvý vzduch, jsem se neudržel, schoval se za nedaleké stromy a z nepatrné části Pavlíniny dávky si ubalil jointa, jen tak na povzbuzení. Všichni cestující totiž vyděšeně povídali, že po městě hlídkuje policie. Dohadovali se, zda šlo o nějakou rvačku, bezdomovce nebo něco pikantnějšího, ale všechno to byly zase jenom dohady. Taky mohli hledat dealery, jako to už dělali mockrát, ale radši jsem své obavy nevyřkl nahlas.

Hned jsem byl po posilnění ve veselejší náladě, skotačil si po ulici a uklidnil se, až když jsem skutečně zahlédl u parku znuděně stojící fízly. Naštěstí si mě ani nevšimli, tak jsem svou tajnou skrýší pronikl do parku a skrčeně běžel do jeho středu, kde už určitě čekala Pavlína.

Šla mi naproti, viditelně rozklepaná. Rukama si nacvičovala tajné předávání zásilky, které se neznalým mohlo zdát jako nějaký kouzelnický trik. Kdyby to někdo viděl z větší dálky, čekal by, že třeba z rukávu vytáhne králíka.

„Čau Pájo!“ zavolal jsem na ni a vytrhl ji ze soustředění. „Tak to jsem rád, že tě vidím, kámo.“

„Čau kámo,“ oplatila mi pozdrav s ušklíbnutím. „Dneska musíme být potichu, vole, nebo si pro nás přijdou. Stojí i u školy. Vyšetřují to moje zmlácení a ani nevím jak, ale došli k názoru, že park s tím má taky něco společnýho.“

„Vážně? Myslíš, že o nás vědí?“

„To nevím, ale možný to je. Jestli to prozradil ten dement Luboš, tak jsme v pěknym průseru.“

„No a, tak ať si přijdou,“ rozhodil jsem nevzrušeně rukama. „Jim nabídnu jointa a taky jim bude líp, znáš to.“

„Marihuana pomůže, když nikdo jiný nemůže,“ zanotovala si nejspíš nějakou moji hlášku, kterou už jsem si dávno nepamatoval. Tak jsem si říkal, jestli si je ona nebo Eliška náhodou nezapisují. Někdy bych je mohl vydat knižně, nebo se aspoň pyšně kochat svou každodenní fantazií.

„Tak dávej, Johnny. Jsem připravená.“

Prohlédl jsem si ji od hlavy až k patě a zkřivil ústa. „To znělo teda hodně divně. Radši těch keců necháme. Občas bychom měli přemýšlet, než něco vpustíme do světa.“

Pavlína se rozesmála a šikovně nastavila svou klokaní kapsičku, na kterou si od posledně přišila zip, a tak ji mohla bezpečně zavřít. Vsunul jsem jí tam (do kapsičky, samozřejmě!) balíček a nenápadně se zase odklonil.