Pavučina ✓

18. kapitola - Monika

Kdybych dostala před pár týdny nabídku strávit celé odpoledne v prostorném domě Lubošových rodičů, určitě bych ji s nadšením přijala.

Snažila bych se užít si každou minutu a přesvědčit samu sebe, že se na mých citech nic nezměnilo, že celá tahle záležitost je jen hloupost, která se nikdy neměla stát.

Ale opakovala se častěji a častěji... Až jsem pochopila, že jsem tak vlastně spokojenější.

Luboš mi však dával drahé dárky a pořád našemu vztahu věnoval sto procent, to mu nechci odepírat. Nemohla jsem prostě přijít a říct mu: „Díky za všechno, ale už tě nechci.“

Samozřejmě, mohla, ale ještě jsem se k tomu neodvážila.

Proto jsem opět seděla v jeho pokoji, čekala, až ukončí svůj důležitý rozhovor s rodiči a vrátí se za mnou. A doufala jsem, že se mi odsud podaří co nejdříve uprchnout.

Domluvila jsem si už předtím něco s Pavlínou, ale Luboš mě za celou dobu nepustil ke slovu. Říkal, jak si užijeme báječný večer a že má pro mě přichystané překvapení. Určitě mi koupil nové oblečení nebo nějakou kosmetiku. Už se začínal opakovat, ale stejně mi to nevadilo, pořád bylo skvělé nemuset si skoro nic kupovat.

„Tak jsem tady, zlato,“ proklouzl tiše dveřmi a posadil se ke mně na postel. „Prý máme být potichu, ale to my zvládneme, ne?“

„Jo, to snad jo... Tak nebudeme dělat nic hlučného...“

„Tak to záleží na tobě, moje milá. Jsem celou dobu jenom tvůj.“ Luboš se porozhlédl po místnosti a na každé lákadlo, které zaregistroval, poukázal prstem.

„Luboši,“ oslovila jsem ho něžně. „Já uznávám, že jsi to připravil skvěle...“

„A mám pro tebe přece to překvapení. Nevíš, jak budu zklamanej, když mě zase odmítneš!“ nechtěl mě pustit ke slovu, stejně jako předtím, když pro mě ke škole přijel autem.

Povzdechla jsem si a pohladila ho po zádech. „Chvilku tu s tebou budu, ale bohužel, potom jedeme s rodiči za příbuznými, však to znáš.“

„Tyhle výlety přece nikdo nemá rád,“ upřel na mě své štěněcí oči. „Myslím, že i rodiče pochopí, že se z jedné návštěvy vymluvíš.“

„To už bylo minule, jestli si pamatuješ,“ říkala jsem nerada, ač bych za běžných okolností s jeho nápadem okamžitě souhlasila. „Ale hodinku tady s tebou budu. Jinak bych si neodpustila, že bys umíral zklamáním.“

Luboš se trochu zklidnil a došel dolů pro něco malého k snědku a pro to očekávané překvapení. Bylo mi líto ho takhle odmítat.

Vždyť jsem ho měla ráda a teď bych ho měla odkopnout, jako by pro mě nic neznamenal?

Přitom možná pořád znamená. Občas mám pocit, že nejsem ani hetero, ani lesba. Prostě něco mezi. Jenže v jednom vztahu s dvěma jedinci opačných pohlaví opravdu žít nejde, navíc Pavlína Luboše z nějakého důvodu nesnáší...

Vzpomněla jsem si, že bych ji asi měla informovat o posunu naší schůzky. Napsala jsem jí krátkou zprávu a rychle mobil skryla, než se můj přítel vrátil i s balíčkem sladkostí v náručí.

Vydržela jsem tam opravdu hodinu a navíc několik minut, které jsem strávila omlouváním. Až poté jsem konečně mohla vyrazit za Pavlínou.

Nemohla jsem se dočkat. Předpokládala jsem, že si spolu opět užijeme spoustu zábavy.

Ne, že by s Lubošem zábava nebyla, ale Pavlína byla jiná. Svobodná, ironická, bezprostřední, něco takového, čím bych se já sama ráda stala.

Sešly jsme se nedaleko jejího domu. Pavlínina drobná postava už nedočkavostí jezdila bříšky prstů po zdech okolních budov. V jejím podání to však vypadalo dokonale umělecky.

„Už jsem ti říkala, že bys měla zkusit dráhu pouliční umělkyně?“ ohlásila jsem svou přítomnost.

„To nevím, ale určitě se nemůžeš dočkat, až spolu budeme chodit na stejnou školu,“ připomněla blížící se přijímačky a zpoza zad vytáhla balení sprejů. „Tak to vyzkoušíme v praxi, ne?“

***

O pár dní později jsem i se svým psem Alanem procházela právě kolem našich povedených malůvek, u nichž nikdo neměl ani tušení, kdo za nimi stojí, zatímco mé kroky vedly k Pavlíninu osamělému domu.

Dohodly jsme se, že se mu nebudeme vyhýbat; vždyť hned nemusí vyplavat na povrch, že spolu chodíme, dvě holky přece mohou být kamarádky. Taky jsem sama sebe uklidňovala, že budeme pouze kamarádkami.

Alan mě neustále poháněl kupředu a tak jsem v cíli byla dříve, než jsem očekávala. Zazvonila jsem a počkala, až se ta krátkovlasá bruneta konečně uráčí zvednout zadek z postele a přijít otevřít.

Trvalo jí to nějakou dobu a bylo vidět, že se nestihla nijak připravit, její vlasy se zdály být neposlušnějšími než obvykle, ale na rtech jí opět hrál veselý úsměv. „Tak vítej v mém království, zlatíčko!“

Uvítala mě objetím, než se stydlivě stáhla a vpustila mě do předsíně. Z ní jsme se vydaly rovnou do jejího pokoje, laděného do odstínů fialové a modré.

Všude se nacházely předměty s jednorožci a dalšími bájnými stvořeními, přesně jak jsem očekávala. Pavlínina bláznivost už mě nemohla ničím překvapit.

Na druhou stranu to bylo právě to, co se mi na ní líbilo.

Z rohu místnosti k nám přiběhla její krásná mourovatá kočka, kterou si Alan z dálky nevraživě prohlížel.

Přistoupila jsem k ní a chtěla mu ukázat, že se nemá čeho bát a že spolu nemusí bojovat. „Tak tohle je ta tvoje kočička, Pájo? Je tak roztomilá! Jak se jmenuje?“

„No, to je jedno. Můžeš jí říkat, jak chceš,“ uhnula pohledem, posadila se na postel a posunkem mě přizvala k sobě.

„Takže nemá jméno? A jak ji teda oslovujete?“

„Má jméno, ale radši ti ho nebudu říkat.“

Nechápavě jsem kroutila hlavou a místo toho, abych se posadila vedle ní, jsem dále procházela pokojem, prohlížela si všechny předměty a hlavně knihy, kterých zde bylo habaděj.

Když jsem opouštěla psací stůl, uviděla jsem vedle kočiččin pelíšek a také misku na žrádlo, kterou ještě přede mnou stihl prozkoumat Alan. Shýbla jsem se k ní a vzadu uviděla jméno...

„Kurňa,“ ozvalo se zezadu. Pavlína rychle pochopila, co se stalo.

„Lemra?“ zopakovala jsem pro jistotu jméno, které jsem tam uviděla.

„Ano, Lemra.“

„To je mi ale zajímavé jméno. Jakpak jsi k němu přišla?“

„To ti nebudu říkat,“ držela se dál zpátky.

„Protože je lemra líná a ty jí kvůli tomu nadáváš?“ tipla jsem si a rozesmála se. Nebylo to tak těžké odhadnout a upřímně, nedivila jsem se, že Pavlína i svou kočku pojmenovala bláznivým jménem.

„Sakra!“ zaklela znovu, ale tentokrát s úsměvem. „Ty mě máš přečtenou jako knihu.“

Zasmála jsem se, přistoupila k ní blíž a významně na ni mrkla. „Se zvířaty jsme se seznámily, a co teď?“

Řeknu vám už jen to, že před námi bylo dlouhé zábavné odpoledne.