Pavučina ✓

7. kapitola - Marek

„Zkuste mířit hokejkou na bránu! Budete mít větší šanci, že se trefíte, než když budete střílet nazdařbůh a doufat, že to tam padne. Musíme začít dávat góly, jinak neporazíme ani nějaký rekreační srandisty z Horní Dolní!“

Trenér projevoval důrazně svou nespokojenost s prací útočníků, kterou jsme měli za úkol já a několik dalších obránců zastavovat. Zdálo se, že jsme jednoduše lepší než všichni naši útočníci.

Všem bylo jasné, že to tak dál nejde - v hokeji platí jiná pravidla. Remízy v základní hrací době nám moc bodů do tabulky nepřinesou, když potom kluci nedají ani jeden samostatný nájezd.

„Trojane, síly máš dost, ale zkus nad tím trochu přemýšlet, chlape!“ zkritizoval trenér Olivera, jednoho z nejmladších hráčů, který za nás nastoupil zatím jen ve třech zápasech. „A potom se o hokejistech nemá říkat, že nemají mozek.“

„Tak to se snad říká o fotbalistech, ne?“ nesouhlasil Filip, věčný vtipálek, který ani tenkrát neztrácel smysl pro humor, a odstartoval tím vlnu smíchu.

Chvíle soustředění na hru byla zase pryč.

„I o hokejistech, jak jsem se teď stačil přesvědčit,“ potvrdil trenér. „Takže fajn. Pro dnešek stačilo. A nejen Trojan, ale i vy ostatní - zamyslete se nad tím, co tu předvádíte, a jestli za vás rodiče neplatí tolik peněz zbytečně.“

„Ale my se snažíme!“ zvolala skupinka pracovitých hokejistů, kteří se tím cítili dotčeni. Protože tady rozhodně byli i takoví, kteří byli sportu schopni obětovat vše.

Mezi ně jsem patřil i já: Jako kapitán (ačkoli neúspěšného) družstva jsem se odmítal vzdát. Hokej byl můj život.

Nedovedl jsem si představit, že bych dělal v životě něco jiného, než se celé hodiny honil za pukem, i přes tu dřinu, která ke všemu neoddělitelně patřila. Sice jsem studoval gymnázium, ale jen z důvodu, abych si případně nechal pootevřená zadní vrátka.

Jinak jsem měl o své budoucnosti jasno, i kdybych se dostal do bodu, kdy bych svůj tým musel opustit a připojit se k jinému, abych se mohl nadále zlepšovat.

„Marku! Pojď sem,“ zavolal mě k sobě trenér před odchodem do šatny. „Prosím, promluv s nimi. Vím, že já jsem ten trenér, který vás má vést, ale přemluvit je musíš ty. Můžou se snažit, protože to řeknu já, ale bude to postrádat toho správného týmového ducha. Jsi kapitán. Motivuj je.“

„Pokusím se,“ přikývl jsem. „Myslím, že to neberou příliš vážně, proto to vypadá, jak to vypadá... Ale každopádně se to pokusím změnit.“

„Máš talent. Jednou takhle povedeš nějaký velmi úspěšný tým, věř mi.“ Trenér mě přátelsky poplácal po zádech a úsměvem se snažil zamaskovat vlastní bezmoc, ale přesto bylo poznat, že ho celá záležitost velmi mrzí. „Děkuju.“

S úsměvem jsem se s ním rozloučil a pomalu se vydal do šatny. Nebyl jsem žádný řečník, naopak jsem se bál, aby mě vůbec někdo poslouchal.

Nervózně jsem vstoupil dovnitř a sledoval, jak ze sebe většina kluků dostává všechny vrstvy oblečení a těžké postroje naprosto beze slov, takže jsem během toho dostal ideální příležitost k nim promluvit.

„Všichni poslouchejte! Rád bych vám něco řekl.“

„Tým se rozpouští pro neschopnost hráčů?“ odhadoval David, můj nejlepší kamarád. Alespoň jednoho posluchače jsem měl jistého, i když už ho také přepadal skupinový pesimismus.

„Musíme se zvednout, dokud je čas,“ začal jsem povzbuzujícím hlasem a stoupnul si na lavičku, aby mě bylo dobře vidět a hlavně slyšet. „Vím, že na to máme, jen do toho musíme vložit srdce. Všichni hrajeme za jeden tým, za naše fanoušky, a hlavně pro sebe a jeden pro druhého. Proto musíme hrát s radostí, dávat do toho všechno a přestože nejsme ten nejlepší tým, ukážeme ostatním, že držíme spolu a společnou silou všechny porazíme.“