Pavučina ✓

10. kapitola - Zuzana

„Už tu na tebe čekám. I s dortíkem,“ odepisovala jsem Domče naposledy, než jsem několika mávnutími opustila Messenger a vydala se na Instagram.

Musela jsem být zase v obraze; měla jsem štěstí, že moje kamarádka přidávala všechno týkající se jejího života právě tam. Přišla jsem jen o jednu fotku s jejím přítelem, na které jí sahá na ostatním nepřístupná místa.
Takže jsou dál šťastně spolu, hmm...

To se můžu psychicky připravit na sled otázek o mé neexistující lásce a jejím případném hledání mezi známými. Kdyby mi tak Domča dohodila někoho, koho by mi každá záviděla, když to vypadá, že nikdo takový se v našem městečku nenachází...

Proletěla jsem příspěvky několika dalších lidí a jen kroutila hlavou nad jejich neestetičností. Rozhodla jsem se jim všem zase jednou udělit lekci.

Nastylizovala jsem talířek s mamkou upečeným jahodovým dortíkem růžemi a červenými a bílými dekoracemi a poslala ho do světa. S úsměvem jsem sledovala, jak se číslo liků neúnavně žene nahoru, dokud se neozvalo zvonění. Domča!

Vyběhla jsem po schodech, urovnala bráchovy neuklizené pantofle a pozvala kamarádku dovnitř. „Ahoj zlato, přicházíš právě včas!“

Dominika se tajemně pousmála a opatrnou chůzí po lodičkách dokráčela přes dlouhé točité schodiště až do kuchyně. „Dortík počkal!“

„No, musela jsem se hodně přemáhat. Požádám mamku, aby příště upekla větší.“

„Ne! Už tak budeme tlustý.“ Domča se posadila naproti mně ke stolu a zkoumavě si prohlížela dort. Jak ji tak znám, určitě se pokoušela pouhým okem zjistit počet kalorií. „Viděla jsi Blažkovou, jak přibrala? Za chvíli se ani nevejde do dveří. Představ si, kdyby zase nakráčela do školy, a pak se v nich zasekla -“

„To nebude nikdy náš případ,“ ujistila jsem ji se smíchem a nakrojila dort. „Radši mi řekni, co ty a Oliver. Nějaký pikantnosti. Chci vědět všechno. Všechno!“

„A opravdu to chceš vědět? Všechno?“

„Tak kamarádky mají vědět všechno, ne?“

„Jo, jasně,“ přisvědčila. „Nedávno jsme se pohádali, ale o tom se mi moc nechce mluvit. Řekli jsme si, že za tím uděláme tlustou čáru. Pár dní jsme spolu nemluvili, ale potom za mnou přišel s tím, že mu chybím, ať si to vyříkáme. Uvědomila jsem si, že mi taky chybí, tak jsme teď zase spolu. Zašli jsme do kina, na hokej... On je fakt skvělej hokejista, to jo.“

„Hokejista, jo? A nemyslíš si, že někdy upřednostní hokej před tebou?“

„Proč by to dělal?“

„Nevím, ale třeba brácha takový je. Víc ho zajímá hokej než škola, holky, cokoli. Jenom hokej, hokej, hokej. Budoucí Jarda Jágr.“

„Doufám, že ne.“ Dominika se nervózně podrbala po bradě a konečně se pustila do dezertu. „A nemá tvůj brácha třeba nějakou známost... v šatně, proto ho zajímá jen to? Můžu se Olivera zeptat.“

„Ne, to nemusíš,“ zavrtěla jsem hlavou. „To je stejně jeho věc. Vyprávěj dál.“

„Líbí se mi na něm, jak je silnej, dokáže mě zvednout, házet se mnou ve vzduchu... Ale taky mi připadá, že chce všechno moc hrr,“ řekla nejistě. „Víš, měla jsem už dost vztahů, ale vždycky to bylo jen takové objímání, pusinkování... Ale tady už jde do tuhého.“

Rozesmála jsem se. „Promiň, ale tak to je snad dobře, ne?“

„Nevím, trochu se toho bojím.“