Pavučina ✓

15. kapitola - Johnny

Uhlazeně jsem do malé příruční tašky vložil poslední tričko, kterým jsem překryl pod ním se nacházející balíčky s trávou a doufal, že takové maskování bude stačit.

Průvodčí ve vlaku stejně nikdy nekontrolovali obsahy zavazadel všech cestujících. To by se z toho opupínkovali...

„Tak už jsem připravenej, ještě Pavlíně zavolám,“ oznámil jsem své přítelkyni jako hotovou věc, přestože jsem očekával, že to zase nezůstane bez výčitek.

„Fajn! Tak jí rovnou oznam, že jedu taky.“

„Alenko, ale o tom jsme už asi tisíckrát mluvili...“

Znuděně protočila panenky a vběhla do pokoje i s kabelkou. „Je to taková zkouška důvěry. Snad tam nemáš co skrývat, ne? Neboj, na policii tě neudám, jestli ti jde o tohle.“

„Fajn.“ Protože se v nejbližší době rozhodně nechystala odejít, spokojeně si založila ruce na prsou a bedlivě sledovala každý můj pohyb, vytočil jsem Pavlínino číslo přímo před jejíma očima. V duchu jsem se modlil, aby moje ex nezačala nějakou velmi vtipnou hláškou. Musí pochopit, že tenhle rozhovor se povede ve vší počestnosti.

Tím vám neříkám, že Alenku podvádím! Jen to, co si s Pavlínou povídáme a to, co jsme spolu kdysi prožili, se na nás nesmazatelně podepsalo. Mnoho věcí by nepochopila a bylo by lepší, kdyby do nich vůbec nestrkala nos. Jak se zdálo, moji minulost však z nějakého důvodu znát potřebovala.

Z telefonu konečně vyšel hlas. „Haló?“

„Dobrý den, tady kurýr Jan Sláma. Oznamuji, že přibližně v půl páté jsem u vás i s vaší zásilkou.“

Z Alenčina pobaveného výrazu jsem usoudil, že z toho dělám přílišnou komedii. Uklidnil jsem se a pokračoval.

„Budeme mít hosta, takže žádné přehnané děkování, zákazníku.“

„Prosím tě, nehul tolik,“ nepochopila mou snahu Pavlína a vyprskla smíchy. „Tak jsme domluveni. Ráda toho neznámého hosta poznám. Matka Marihuana?“

„Ne. Zatím nashledanou,“ odmítl jsem odpovědět a raději zase zavěsil. „Promiň, pořád říká takový nevhodný věci. Sama bez hulení nevydrží a bude něco říkat.“

Alenka se rozesmála a odběhla do koupelny. Bylo mi jasné, že tenhle výlet bude opravdu stát za to.

***

Pozoroval jsem míhající se krajinu v oknech vlaku. Alenka mi spokojeně podřimovala na rameni a já si pokoušel připravit promluvy, ze kterých by nemohla nic vyčmuchat.

Doufal jsem, že když už mi odpustila existenci mého druhého já, tak nám přece jedna návštěva Zapadákova nezruinuje vztah.

Horší bylo, že už jsem měl chuť si zakouřit. Tvrdil jsem jí sice, že už jsem s tím dávno seknul, ale nebyla to pravda.

To jí ale rozhodně neřeknu, raději si toho jointa pro jednou odpustím...

Vlak projížděl rozlehlými jehličnatými lesy, kolem opuštěných domků a prázdných polí, ze kterých už byly sklizeny všechny plodiny a připravovala se na zimu. Všechno vypadalo nějakým způsobem smutně a pesimisticky, až mě to dohánělo k černým myšlenkám.

„Už tam budeme?“ probrala se nakrátko Alenka a zvedla hlavu.

„Ještě půl hodiny,“ položil jsem ji zpět na svoje rameno a nedočkavě odpočítával, kdy vlak konečně dorazí do cílové stanice. Zavřel jsem oči a než hlas z rádia zahlásil blížící příjezd, jsem úplně zapomněl na celé své okolí.