Pavučina ✓

21. kapitola - Oliver

Smazal jsem si Dominiku ze svých kontaktů a kdybychom nechodili do stejné třídy, nejspíš bychom si úplně zmizeli z očí, což nevypadalo jako ten nejhorší nápad.

Jenže jsem se jí vyhýbat nemohl. Vždy, když jsem ji uviděl, znovu jsem ucítil to zklamání. Nebyla taková, jakou jsem si představoval. Samozřejmě, pořád jsem se mohl omluvit a všechno vrátit do pořádku, ale už jsem ani nechtěl.

Chtěl jsem si najít nějakou zkušenou holku, se kterou bych si mohl odpustit ty hodiny přemlouvání, uklidňování a poplakávání nad něčím, co stejně nejde vzít zpět.

Jednu takovou jsem objevil po zápase. Obvykle za námi fanynky nechodily, protože nás mnoho žen nesledovalo, vždy šlo spíš o rodinné příslušníky hráčů nebo zaryté fanoušky lvů, kteří přišli obhlédnout budoucí generaci.

Ale najednou za námi přišla taková pěkná blondýnka, Markéta... Ostatní se s ní odmítali bavit, tak jsem se toho zhostil sám. A na dnešní večer jsme měli domluvené rande v parku.

Byl jsem si jistý, že tentokrát se jedná o holku, která ví, co chce. Sice jenom na jednu noc, ale aspoň tím ukážu Dominice, že po rozchodu truchlit nehodlám.

Přišel jsem s předstihem a posadil se na jednu z laviček, která byla schovaná hlouběji mezi stromy. Taky jsem byl rád, že jsem nemusel chystat a kupovat kytky a další drobnosti, na kterých Domča trvala. Tady na nás čekala místo umělých ozdob sama příroda a navíc tajemný svit Měsíce. Co víc si přát.

Potřeboval jsem se jenom trochu pobavit a na chvíli se zbavit toho stresu, který na mě valil hokej i škola.

Našemu družstvu se začalo celkem dařit a já jsem se dost snažil, abych si to nějak nepokazil. Trenér mi totiž začal dávat víc příležitostí, jelikož ho o to kápo požádal. Ale bylo vidět, že chce, abych hodně dřel a tak jsem ho nechtěl zklamat.

Navíc ve škole si ze mě momentálně všichni utahovali a toho už jsem měl taky dost. Však oni mi jenom závidí, nic víc v tom není. Nikdo z nich není tak úspěšný jako já, všichni skončí na učňáku a potom v nějaké nudné práci s nízkým platem.

Přestal jsem přemýšlet a přivítal Markétu, která zkušeně dorazila k naší lavičce, jako by to tady znala jako svoje boty. Nemeškala ani sekundu a rovnou se mi svezla do klína. „Tak jsem tady, Oliverku. Nebo jak chceš, abych ti říkala?“

„Olivere bude stačit. Už nejsem malej, ne?“ povytáhl jsem obočí.

„To nejsi, ale zato jsi takovej roztomilej cukrouš, že to ani jinak nejde,“ rozesmála se, zatímco mě hladila po tvářích a po krku. „Ale myslím si, že si stejně moc nepokecáme. Jedině, že bys mi chtěl vylít svoje bolavý srdíčko, ale to chlapi moc nedělají.“

„Přesně. Podobných keců už jsem si užil dost.“ Přitáhl jsem si její ohebné tělo blíže k sobě a políbil ji na krk. „Tak od povídání tu dneska nejsme. Ale počkej... Přesuneme se pak na nějaké bezpečnější místo, ne?“

„A tohle snad není dostatečně bezpečné místo?“ zeptala se pobaveně. „Vždyť sem až na pár zoufalců nikdo nechodí.“

„Tak snad si zoufalci dnes zalezli někam jinam,“ souhlasil jsem a nenechal už nic, aby nás nějak přerušovalo v tom, co jsem dneska doufal, že se stane.

Pomalu jsem začal Markétu líbat nejen po krku, ale i po zádech a postupoval svižně níž a níž. Ona se mezitím propracovávala k mému nedočkavému fénixovi a zápasila s páskem u kalhot, který ji v tom bránil.

Pomyslel jsem si, že jsme zvenčí museli vypadat jako nějaká komediální dvojice.

„Já vím, co si asi myslíš, ale já mám tohle ráda,“ poznamenala, jako by mi četla myšlenky. „Tak si říkám, že bych se klidně stala herečkou, kdyby nebyla divadla tak upjatá.“