I (never) really loved you

Část 16.

"Jak to víš?" zařazeně jsem stál. "A dej mi jednu." vzal jsem mu cigaretu.

"Mám důkazy. Fotky. Gigi byla nějaká divná... Nemluvila se mnou a nechce se mnou spát. Je protivná. Nevěděl jsem-" zasekl se. "Tušil jsem to. Ale stejně to bolí. Možná kdyby to nebylo s Nini-" zase se zaseknul. "S Niallerem, bylo by to lepší. Vždyť je to můj brácha, sakra!" začal si nenápadně stírat slzy.

"Třeba se to nějak vysvětlí. Dal jsi jí šanci ti to vysvětlit?" zamračil jsem se.

"Abych musel poslouchat její lži a vidět její slzy?" pronesl ironicky. "Ne, děkuji."

Chtěl jsem něco říct, ale zazvonil mi mobil. Šéf.

"Li-"

*Já vím kdo jsi, Liame. Já ti přece volám.* zasmál se. *Potřebuju tě ve studiu, hned. Smazala se nám jedna nahrávka, musíš ji do hodiny nahrát znovu, jinak album nestihneš vydat.*

"Fajn, hned jsem tam." típl jsem cigaretu, poplácal Zayna po rameni a jel do studia.

Měl bych jít za Niallem. Možná, že mě teď opravdu potřebuje. Na druhou stranu, kdyby chtěl být se mnou, neutíkal by opačným směrem. Dám mu čas. Nechám ho být a až bude chtít, příjde.

Vyjel jsem a do pár minut jsem byl na místě. Před studiem bylo jako vždy milion lidí a fotografů. Prodral jsem se skrze ně až dovnitř a vydal se do nahrávací místnosti.

"Zdravím." posadil jsem se na menší gauč a čekal, co z koho vypadne.

Niall

Objednal jsem si pizzu a sedl si v obýváku na pohovku. Zapnul jsem televizi a díval se na Avengers. Napadlo mě, že bych mohl zavolat tátům.

Oni si ode mě jeli odpočinout. Nemůžu jim zavolat. Byl bych zase na obtíž a navíc, kdyby se mnou chtěli mluvit, zavolali by. Ne, přece je nebudu otravovat.

Díval jsem se na další a další filmy, a pak jsem si šel lehnout. První jsem ale zkontroloval mobil. Chtěl jsem, aby mi napsal Zayn, že to bylo ošklivé, a že to v klidu vyřídíme. Nebo Liam, mohli bychom mluvit o naprostých blbostech. A nebo tátové. Za to všechno bych byl strašně moc vděčný, jenže se nic takového nestalo. Proto jsem sklesle vypnul telefon a šel spát.

Ráno jsem se probudil okolo jedenácté hodiny hladem. V břiše jsem měl kameny a tak jsem usoudil, že je třeba do sebe něco hodit. Neměl jsem doma, ale nic k jídlu, a tak jsem se šel kouknout po nějaké restauraci.

Vyšel jsem z bytu a vydal se, kam mě nohy nesly. Zastavil jsem tam, kde jsme s Lim byli poprvé. Smutně jsem se usmál a pokračoval, až jsem se rozhodl pro jednu malou kavárnu.

Koupil jsem si nějaký zákusek a kávu. Sedl jsem si k oknu a díval se na lidi venku. Byl jsem tam asi tři hodiny. Jakmile se začalo zatahovat a vypadalo to na déšť, sebral jsem se a vyšel zpět domů. Ovšem s mým štěstím začalo pršet hned, jak jsem vykročil. Dostal jsem se před dům a v kapse hledal klíče.

"Sakra!"

To ne, ne, ne! Já si zabouchl klíče... Co budu dělat? - Tátové mají náhradní! Zajdu k nim a- sakra, vždyť já nemám klíče. Zayn má taky! Jenže ten mě nechce už nikdy vidět...

Nezbývalo mi, než dál moknout. Po chvíli mi byla zima a já se tedy vydal uličkami Londýna. Šel jsem rychlejším tempem, abych se zahřál, ale co si budem - moc to nepomohlo. Zastavil jsem se u nějakého klubu. Široko daleko nikde nic a já tedy vešel dovnitř.

Pach cigaret a alkoholu mě silně udeřil do nosa. Bál jsem se, že to nerozdýchám, ale zvykl jsem si. Chtěl jsem zavolat třeba Liamovi, aby mě vyzvedl, ale nějak jsem ho nechtěl otravovat.

Nialle, nemíchej se do jeho života. Vždyť si to slíbil... Necháš ho žít jeho úžasný život. Najde si někoho lepšího, milejšího a krásnějšího. Bude mu bez tebe líp. A i když ti ukradl srdce - co bolí, to přebolí...

Sedl jsem si za bar a zkoumal prostředí.

"Ahoj. Dáš si něco?" přišel ke mně nějaký chlapík.

"Ahoj." usmál jsem se. "Ne, asi ne. Nemám sebou peníze a jsem tu jen k vůli tomu dešti." zamračil jsem se.

Zvonivě se zasmál a začal něco nalévat. "Na, na účet podniku." mrkl na mě a opřel se o bar.

"Díky." usmál jsem se a napil se. Povídali jsme si dlouho, nakonec, když mu končila služba, mě pozval ještě na drink.

"Hele, moc rád bych, ale už musím jít." zasmál se.

"A kam?" přiblížil se, možná až příliš blízko.