I (never) really loved you

Část 45.

Cesta byla dlouhá a hlavně únavná. Niall se neustále napůl budil z nočních můr a já byl čím dál tím více unavenější. Bylo mi jasné, že noc nebude odpočinková.

Po příjezdu mi kluci otevřeli dveře od auta a já jsem s Niallem v náručí rychle vyběhl schody a položil ho do peřin. Vypadal tak strašně nevinně... Jako malý anděl, jenže bez křídel.

Svlékl jsem se do spodního prádla a pak jsem začal shazovat oblečení z Nialla. Kroutil se a mračil, pak taky pofňukávala, ale to jsem ještě snesl. Jenže jakmile jsem se jen trochu dotkl jeho kalhot, začal brečet. Ze spaní... Neměl jsem tušení, co bych měl dělat, proto jsem ho opatrně probudil.

"Nialle..." šeptal jsem mu do ouška a hladil ho při tom po tváři. "Nini." věnoval jsem mu polibek na čelo.

"Liame?" zachraptěl ospale. "Co se děje? Kde to jsem?" začal zase plakat. Sedl jsem si vedle něj a vtáhl ho do objetí.

"Neboj, jsme doma. Nic se neděje, vše je v pořádku..." vískal jsem ho v jeho blonďatých vlasech a něžně ho líbal na tvář. Po chvíli se začal usmívat. "Pojď spinkat..." byl jako dítě. Potřeboval ochránit před světem plným příšer.

"Je mi zle..." zasténal najednou.

"Jak zle?" přehodil jsem přes nás deku. Únava na mě dopadala čím dál více a já stěží držel oči otevřené. Měsíc, který jako jediný osvětloval místnost, zmizel za mraky a pokoj pohltila tma. Jediné, co bylo vidět, byly Niallovy nádherné lesknoucí se oči.

"Hrozně moc zle..." zavzlykal. "Asi jsem tě podvedl Liame..." rozplakal se. "Alex se se mnou chtěl vyspat." zabořil hlavu do mé hrudi a já ho tak mohl ještě více natisknout na sebe. "Bránil jsem se..." šeptal. "Prosím... Neopouštěj mě..."

"Ni, nic se nestalo. Ed tě zachránil. Ten Alex," jeho jméno jsem vyplivl. "Ti nic neudělal. Jsi v pořádku. Drogy vyprší a-"

"Drogy?" skočil mi do řeči. "Já se zdrogoval?" vyděšeně se zahleděl z okna.

"Ne, to ti udělali oni." políbil jsem ho na čelo. "Pojď si lehnout." pobídl jsem ho.

"Počkej..." začal se motat ven z deky a pak se snažil vyškrábat na nohy, ale moc mu to nešlo.

"Nialle, co to děláš?" zasmál jsem se. On ale spíše smutně zaúpěl.

"Liame, já snad umřu..." snažil se dostat ven z místnosti, ale hlava se mu očividně točila a jemu určitě nebylo dobře.

"Nialle, co se děje?" vyděsil jsem se.

"Potřebuju čůrat..." poraženecky vydechl.

"Fajn." nakrčil jsem obočí. "Tak pojď." pomohl jsem mu na nohy a dovedl ho do koupelny. Tam nás ale zastavil. "Co je zase špatně?" povzdechl jsem si.

"Přece tam nepůjdeš se mnou..." zamračil se a vyšpulil rty.

"A co když si ublížíš? Nahého už jsem tě viděl-"

"Neublížím. Můžeš mi mezitím prosím nalít trochu vody? Dolů bych se asi nedostal. Nebo to bych možná ještě zvládl, ale nahoru by to byla sebevražda." zasmál se a pak se chytil za hlavu. "To bylo moc nahlas..." uchechtl se.

"Co se děje?" vyletěl z pokoje Charlie. "Nialle? Jak je ti?" rychle vychrlil otázky.

"Musím čůrat..." zmizel ve dveřích koupelny a my s Charliem jsme se vydali pro sklenici vody.

"Jak je mu?"

"Má to už teď celé v mlze. Ráno si asi nebude nic pamatovat." smutně jsem se usmál.

"A jak je tobě? Zase výčitky?" poplácal mě po rameni a já jen přikývl na souhlas.

Mohl jsem tam být. Mohl jsem ho ochránit a dodržet tak slib. Nesmí mu už nikdy nikdo ublížit. Ten kluk, Alex, až ho najdu, rozbiju mu hubu. Niall je můj. Určitě mu to i řekl. Je to první obrana. Když jsem byl mladší, říkal jsem to, i když jsem byl zrovna single. Nechali mě většinou být. Jenže tohle bylo moc. Co by se stalo, kdyby tam Ed nepřišel? Odjel bych domů a Nialla by znásilnil. Určitě by ho i zmlátil, nebo třeba unesl. Bůh ví, co by s ním bylo. Miluju ho... Musím mu to říct. Nesmím si to nechávat pro sebe. Musí to vědět.

Z mých myšlenek mě probudila hlasitá rána, vycházející z koupelny v prvním patře, kde byl Niall.

Rychle jsem tam vyběhl a rozrazil dveře, jenže Niall už tam nebyl. Rychlostí světla jsem se rozběhl do ložnice, kde u Nialla klečel Ed a něco mu domlouval.

"Liame, lásko..." zaskuhral můj princ.