I (never) really loved you

Část 61.

"Niall, rád tě poznávám." podrbal jsem se na zátylku.

"To co jsi udělal byl ten nejhloupější nápad, co kdy lidstvo vidělo." uchechtl se. "Ale hned po tom mém. Abych se s nimi minul, šel jsem po střeše... Malém jsem spadl a stejně tam za mnou došli." společně jsme se zasmáli a šli jsme na pokoje.

"Nialle, kde jsi byl? A proč si sakra mokrý? Ty si šel plavat beze mě?" vykulil oči.

"Ne..." zaúpěl jsem. "To bych neudělal." zasmál jsem se. "To, co se stalo, uvidíš brzy všude." plácl jsem se do čela. "Jdu do sprchy."

"Použij jen mýdlo, mokrý už jsi dost."

"Haha..." hodil jsem si přes rameno ručník a zašel. Když jsem vylezl, Liam už spal. Jak dlouho jsem tam vlastně byl? Asi nějakých pět minut a on stejně stihl usnout...

"A pak že já nic nevydržím..." uchechtl jsem se a zhasnul světla. Lehl jsem si k němu a políbil ho na nos. Ze spaní se usmál a jakoby automaticky si mě přitáhl blíže. "Miluju tě..." zašeptal jsem a odhrnul mu neposlušné prameny vlasů z čela. "Tak šíleně moc tě miluju Li." přitiskl jsem své čelo na to jeho a s pocitem bezpečí jsem usnul.

---

"Liame!" hledal jsem ho. Celé mé tělo ovládal vztek. "Kde sakra jsi!" zuřil jsem. "Už toho mám plné zuby! Na tohle nemám čas ani náladu! Víš, co si mi slíbil! A stejně si to porušil..." zaháňel jsem slzy a položil telefon, když jsem mu do záznamníku nahrál vzkaz. "Jsem tak strašně slepý..." sténal jsem. "Nialle," otočil jsem se směrem ke mně. Viděl jsem vlastně sebe, jak telefonuju Liamovi. "Uteč, dokud můžeš. Tohle neskončí dobře." zachechtal se.

---

"Počkej!" probudil jsem se. Bylo něco okolo třetí ráno. Liam se taky okamžitě probudil a díval se na mě jako na ducha.

Liam

---

"Jsem takový kretén!" mlátil jsem kladivem do zdi. "On je ale mnohem větší kretén!" znovu jsem se napřáhl. "Kurva!" odhodil jsem ho daleko od sebe. Mobil mi zvonil jako zběsilý. "Liame," otočil se na mě. "Tohle je tvá vina!" ukázal na mě prstem. "Ale víš co? Věřím, že to neuděláš znovu. Vlastně poprvé... Nesmíš to udělat, jinak je to konec! Uděláš něco nenapravitelného..." brečel. "A příjdeš o všechno." nasucho polkl. "A hlavně o Nialla."

---

"Počkej!" probudil mě křik.

"Nialle? V pořádku?" usmál jsem se, hned co jsem se vzpamatoval.

"Já se půjdu projít." byl nesvůj. Šlo vidět, jak je zmatený. Ale můžu vás ujistit, že nebyl sám.

"Nialle, neodcházej prosím!" uteklo z mých úst, dříve než jsem stihl vůbec přemýšlet. Zastavil se v pohybu a nějakou chvíli na mě koukal.

"Cože?" nasadil nečitelný výraz.

"Zůstaň se mnou." neuhnul jsem pohledem z jeho očí. "Prosím..." viděl jsem, jak moc by chtěl odejít a utéct ode mě.

"Zůstanu." usmál se a zase ze sebe shodil věci. Nikam nespěchal a já tak měl jistotu, že předešlá slova myslel vážně. Lehl si ke mně a já ho tiskl na svou hruď.

"Nialle, miluju tě." zašeptal jsem, když jsem si všiml, že usnul. "Prosím, neopouštěj mě, jsi moje všechno." zavřel jsem oči, ale nemohl jsem usnout.

To byl druhý sen. Nemyslím si, že by to mohlo něco znamenat, každopádně to dokáže zneklidnit myšlenky. Nechci, aby se to opakovalo. Udělám pro to vše. Co ale rozhodilo Nialla?

Z návalu těch myšlenek mě rozbolela hlava. Pustil jsem mého prince a vydal se na recepci pro nějaké léky. K mému štěstí tam zrovna nikdo nebyl a já tak byl nucen sednout si do nepříjemného křesla a čekat.

"Pan Payne?" ozvalo se za mnou.

"Shawne, ahoj!" zasmáli jsme se. "Jak se máš?" nepředstíral jsem zájem.

"Perfektně. Všechno se daří." zazubil se. "Potkal jsem Nialla." nadzvedl obočí. "Je šílený..."

"To teda je." uchechtl jsem se.

"Řekl ti o tom?" opřel se.

"O čem?" na mé tváři se usídlilo zamračení.

"Ach tak..." kývl hlavou. "Zítra ráno sleduj televizi." zasmál se a zmizel ve dveřích.

"Shawne!" zahřměl jsem.

"Nějaké přání?" ozval se za mnou medový hlas.

"Zdravím, nemáte nějaké prášky od bolesti?"

Když jsem se konečně dostal na pokoj, první, co mě zaujalo, byly vzlyky. Přesně jsem věděl, komu patří. Myslel jsem, že má Nini špatné sny, ale on seděl na posteli a koukal se do zdi.