I (never) really loved you

Část 5.

To jeho hlas mě zachránil před jedním z mých záchvatů. To ty jeho oči, mě vysvobodily a ten dotyk, kdy mě jemně poplácal po tváři, abych se probral.

"J-já... Asi jo... Jo, jo v pohodě." usmál jsem se. Liam mi věnoval starostlivý pohled, ale nechal to být.

"Tak pojď." měl jsem jít za číšníkem, jenže moje nohy nechtěly fungovat. Netušil jsem, co dělat. Liam stále čekal než se rozejdu, jenže mě to opravdu nešlo. "Opravdu jsi v pohodě? Nechceš se jít třeba nadechnout na vzduch?" otočil jsem se směrem ke dveřím, jenže u nich bylo víc lidí než tam, kde jsem měl jít. Číšník už netrpělivě přešlapoval na místě a já se stále nemohl ani pohnout. Před očima se mi dělalo černo a mé srdce hlasitě bilo. Skoro jsem neslyšel. Liam třemi rychlými kroky došel až ke mně a vzal mě za ruku. "Nialle..." prosil mě, abych něco udělal. Přinutil jsem své nohy k pohybu a s Liamem jsme se vydali někam dozadu. Byly tam VIP boxy. Sedl jsem si naproti Liamovi a konečně se pořádně nadechl a vydechl. A pak mi došlo, co se právě stálo.

"Liame, já... strašně se omlouvám. Mělo mě to napadnout, měl jsem se lépe připravit. Teď tě budou všichni pomlouvat, že se taháš někde s někým takovým-"

"Nialle, co to říkáš?" byl zaražený a já nechápal proč.

"Liame, vždyť-"

"Jsi strašně fajn a mě napadlo, že bychom mohli být přátelé. Jsi zábavný a milý. Proč by mě mělo zajímat, co si o tom myslí ostatní? A lépe připravit? Proč bys měl? Nemusíš se měnit, jen protože se někomu nelíbíš." věnoval mi zářivý úsměv.

"Nevím, co ti na to mám říct, Liame."

"Ni, nemusíš na to nic říkat." zasmál se.

Na mé tváři se usídlil úsměv. "Ni?" zeptal jsem se.

"Promiň, jestli ti to vadí, zůstanu u Nialla-"

"Ni je super." ujistil jsem ho. Jeho úsměv mě zahřál u srdce, i když jsem se snažil tomu zabránit.

"Můžu mít otázku?" podíval se mi do očí s vážnou tváří. Moje srdce se rozbušilo a najednou jsem se začal bát, ale nechal jsem ho mluvit.

"Co si dáš?" zazubil se.

Nialle, co to s tebou je? Víš kdy ses naposledy takhle bál? Kdy jsi naposled cítil tyhle pocity? Když jsi byl s Miou. Jo, přesně. Jenže já nemůžu! Je to Liam! Je to kluk! A já nejsem na kluky... Nejsem! Určitě to je něco jiného. Je to to nadšení z něj. Je slavný a to je důvod, proč mi dělá takový problém být v pohodě.

"Ehm, já..." začal jsem listovat v menu. Z těch čísel se mi, ale dělalo mdlo. I když je bohatý, nebude za mě utrácet. "Asi jen vodu. Není mi nějak dobře, víš?" zavřel jsem to a modlil se, aby to nepoznal. Jsem příšerný lhář.

"Ni, právě proto, že je ti zle, se musíš najíst." poznal to. Je to jasné už jen na jeho pohledu. Povzdechl jsem si a začal hledat nějakou nižší cenu.

Přišel k nám číšník s otázkou, co si dáme. Liam se na mě podíval. Neměl jsem tušení, co bych si měl dát... Bylo to ponižující. Co mě zarazilo bylo to, že Liam začal říkat názvy jídel.

Rád bych vám řekl, co objednal, ale nerozuměl jsem mu. Byla to italská restaurace... Nebo francouzská? Možná japonská... Když odešel, Liam se na mě s úsměvem podíval. Tak moc jsem se chtěl zeptat, jaká byla cena, jenže moje hrdost mi to nedovolila, protože bych se stejně nedoplatil.

"Co na mě tak koukáš?" začal se smát.

"Já... Jen tak." přesunul jsem svůj pohled na skleničku před sebou.

"Nialle, uvolni se. Co se děje? Poznám, když se něco děje..."

"Jsem jenom nervózní." řekl jsem sotva slyšitelně. Liam se začal smát.

Příjde mu to vtipné? Má ze mě srandu? Já to věděl... Chtěl se jen zasmát. Chtěl si na mně zvednout ego...

"Proč? Nemáš důvod být nervózní. Jsem člověk jako ty a navíc ty jsi-"

"Vaše jídlo pánové." vyrušil ho číšník.

"Díky." usmál se na něj Liam.

"Mám důvod být nervózní, vždyť tě neznám. A navíc jsi slavný a úžasný a-" přerušil mě jeho smích. Když se uklidnil, natáhl ke mně ruku.

"Zdravím. Mé jméno je Liam Payne, ale pro tebe Li." musel jsem se zasmát. Byl tak roztomilý a jeho úsměv způsoboval, že jsem se roztékal jako zmrzlina na sluníčku.

"Niall Horan, pro tebe Ni. Těší mě."