I (never) really loved you

Část 46.

"Co se děje?" zděsil jsem se. Ed vypadal naprosto rozházeně a Niall dezorientovaně.

"Liame... Můžeš na chodbu?" zvedl se rychle a Charlie zůstal s Niallem v ložnici.

"Co se děje? Co to bylo za ránu?" panikařil jsem.

"Liame, on je úplně mimo. Když jsem vyšel z pokoje, točil se na chodbě a prosil o pomoc. Nevěděl kde je a co se děje... Musí do nemocnice." vychrlil rychle.

"Kurva!" zaklel jsem a šel se převléct. Niall usnul na posteli a Charlie měl obličej v dlaních.

"Liame, on nevěděl, kdo jsem. Je s ním něco špatně-"

"Jedeme do nemocnice." rychle jsem ho přerušil. Převlékl jsem se a sedl si k němu na postel. "Nialle..." hladil jsem ho zase po tváří. Když se dlouho nebudil, prostě jsem ho odnesl do auta.

"Tohle je kurevsky špatný." brblal Ed. "Měli jsme tam jet hned!" silně udeřil do střechy auta a Niall sebou cuknul tak, že spadl ze zadních sedaček na podlahu. Okamžitě měl oči dokořán a rozhlížel se okolo. Ani se nehnul, jen pohledem skenoval okolí. Po chvíli se uvlonil a úlevně vydechl, ale začal si mluvit sám pro sebe. Otevřel jsem dveře, abych slyšel.

"Ne tati. Ano, miluju. Jak to sakra myslíš? To, že mu to neříkám pořád dokola přece neznamená- co?" rychle se otočil na mě.

"Nialle..." sedl jsem si k němu a vtáhl ho do objetí. Ed dokouřil svou cigaretu a my vyjeli. Ni se asi sedmkrát za cestu zeptal, kam jedeme a odpověď byla vždy stejná.

"Li?" zase kuňkl. "A kam, že to teda jedeme?" usmál se. Tohle myslí vážně?

"Nialle, do nemocnice. Říkáme ti to už snad po sté!" nervoval se Ed.

"Jo jasně. Ptám se poprvé... Tak promiň, že vůbec žiju." urazil se a dál se díval na ubíhající krajinu. Tehdy bylo něco okolo páté ráno.

Cesta nebyla vůbec příjemná. Ed byl podrážděný a neustále urážel všechny okolo sebe. Niall byl mimo a Charlie byl tak unavený, že neměl sílu mluvit. A já? Já už to chtěl mít za sebou. Chtěl jsem už letět letadlem na turné a zažívat nadšení před vstupem na pódium.

"Jsme tu hoši." zaparkoval a my všichni vystoupily.

"Proč jsme v nemonici?" ušklíbl se Niall. Nikdo mu neodpověděl a jen jsme šli v tichosti dovnitř. Vzali nás téměř hned a já šel s Niallem do ordinace.

"Zdravím." ani se na nás nepodíval doktor. Ni se stále nechápavě mračil, ale také si sedl na jednu ze židlí.

"Nápodobně." konečně nám věnoval pozornost. "Tak, co nás trápí?" usmál se na Nialla. Ten se na něj samozřejmě taky usmál a já začal cítít svou sobeckost. Niall je můj.

"Niallova paměť..." začal jsem. Věnoval mi zvláštní pohled a v jeho očích jsem viděl, jak chce, abych pokračoval. "Byli jsme na večírku. Niall se ztratil mezi lidmi a nějaký kluk ho napadl a očividně zdrogoval." povzdechl jsem si. Niall na mě stále vyděšeně hleděl a mě z toho bolelo srdce, což jsem samozřejmě nedal znát.

"Tak se na to podíváme. Pane Payne, můžete na chvíli odejít?"

"Proč?" prskl jsem.

"Abych mohl provést vyšetření." zamračil se a vyšel směrem k Niallovi.

"Já vás nebudu rušit. Jako bych tady ani nebyl." zasmál jsem se.

"Pane Payne, okamžitě opusťte místnost, nebo vás nechám vyvést ochrankou. Zde mohou být jen rodinní příslušní-"

"To je v pořádku. Může tady zůstat." zastal se mě Niall.

"V tom případě se vám omlouvám."

Od té doby se na mě ani nepodíval. Niallovi diagnostikoval otřes mozku a droga by měla vyprchat do dvou dní. Nabídl mu, aby pro jistotu zůstal na pozorování, ale Niall odmítnul. Bez váhání.

Když jsme vycházeli ze dveří nemocnice, promotal si se mnou prsty s pohledem zabodnutým do země. Byl nezvykle tichý, což se mi nelíbilo.

"Jak se cítíš?" věnoval jsem mu polibek na klouby prstů.

"Nevím." tiše pípl.

"Co se děje?"

Dlouho mlčel, ale pak to konečně vyklopil. "Mrzí mě to."

"Co tě mrzí?" vůbec jsem netušil, o čem mluví.

"Že jsem jako malé dítě." uchechtl se. "Pořád mě někdo musí hlídat, jinak všechno rozbiju nebo pokazím." smutně se usmál.

"Co to plácáš..." stočil jsem si ho čelem k sobě a ruce přemístil na jeho pozadí, přičemž on dal ty své na mou hruď.

"Jen a jen pravdu." usmíval se.

"Pojď ke mně ty lháři." smál jsem se dál a věnoval mu polibek.