To ten blbej osud. Zkazil si mě. Zkazil si nás. Miloval jsem tě, nebo snad ne? Nebyl jsem ti dost dobrý? Musel si odejít? Nechat mě tady samotného? Opustil si mě ve tmě, Liame. Nechal si mě bloudit a já se ztratil. Ale jednou to blbý světlo zase naj...
Včerejší den byl naprosto dokonalý. Byli jsme jen spolu a každou chvíli jsme se líbali. Vždy, když se na mě usmál, musel jsem se usmát taky. Při každém malém doteku mi v břiše vzlétali motýlci. Všechno bylo perfektní. Na chvíli jsme usli na gauči. Musel jsem to zdokumentovat...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Liama jsem pak políbil do vlasů a uložil se ke spánku. Nechal jsem ho, ať na mně spí. Proč bych ho taky budil? Byl sladký.
Po chvíli mě zase vzbudily polibky. Když to nečekal, chytil jsem jeho tváře a přitiskl si ho k sobě ještě víc.
"Ahoj..." zamumlal jsem do jeho rtů.
"Ahoj." uchechtl se.
Vždycky, když jsem s ním, cítím se jako malý. Strach se starostmi mě opustí a vesmír se točí jen kolem něj. Tomuhle já říkám láska. Když můžete být tím, kým doopravdy jste a ten člověk vás za to miluje. Když mu nevadí, jak neustále jím nebo když zpívám, tančím nebo když běhám po domě a hraju si.
S Liamem jsem si hrál i na superhrdiny... Bylo to šílené a malém nás zabil, když mě zachraňoval. Byl jsem kočka na hořícím stromě. Liam se mnou šel po schodech a omylem zakopl. Já jsem doslova vyletěl z jeho náruče a dopadl jsem na zem pod schody. Oba jsme se ani nehnuli. Byl jsem v šoku... Letěl jsem vzduchem. Začal jsem se šíleně smát a Liam se mnou. Pomohl mi se zvednout.
"Bolí mě zadek." stěžoval jsem si.
"Počkej zítra ráno..." mrkl na mě a zmizel v malé ložnici za kuchyní.
"Co to děláš?" zasmál jsem se, když se soukal do prostěradla.
"Počkej, já budu duch a budu tě strašit, jenže se do tebe zamiluju, a ty pak do mě. Pak umřeš a budeme spolu. A hrajem!" upřímně, opravdu jsem se lekl, když jsem po tmě procházel horním patrem a on mě zezadu chytil. Liam se tomu strašně smál, ale já jsem se skoro počůral...
Vyděšeně jsem se přikrčil k zemi a když jsem zjistil, že je vše v pořádku, lehnul jsem si na záda. Liam se smál dlouho a já ležel s pitomým úsměvem a snažil se být naštvaný. Naštěstí všude byla tma, a on tak neviděl, jak ten smích zadržuju.
"Boo." řekl vysokým hlasem a nalehl na mě. To už jsem nevydržel a začal jsem se smát. Shodil jsem z něj prostěradlo. Neměl na sobě triko... Okamžitě jsem na něj položil ruce a políbil ho. Očividně chtěl pokračovat, ale já ho zastavil.
"Teď já budu strašit, protože ty už ses do mě zamiloval a já do tebe taky." rychle jsem ho shodil a schoval se v jedné z místností. Neviděl jsem ani metr před sebe, kvůli tomu pitomému kusu látky, ale těšil jsem se, že Liama vystraším. Jenže se stal pravý opak...
Plížil jsem se obývákam. V kuchyni něco spadlo, a tak jsem se tam vydal. Pomalu jsem tam došel a postavil se za roh, aby mě nešlo vidět. Nakukoval jsem tam a Liam mě vybafl.
"Liame!" vykřikl jsem zděšeně. "Já už s tebou nehraju a už se do tebe nezamiluju." skřížil jsem ruce.
"Jenže ty už mě miluješ." přehodil prostěradlo jako závoj nevěsty a usmál se. Upřeně jsem se mu díval do očí a cítil se nádherně. Myslel jsem, že mě políbí, ale on si mě přehodil přes rameno.
"Li!" vypískl jsem, když běžel do schodů. Už jsem se viděl, jak mám zuby zaražené hluboko v tom dřevě. Ale Liam mě nepustil.
"Jsi můj..." položil mě na postel a nalehl si na mě. Usmál jsem se na něj a položil mu dlaň na tvář. Přitulil se k ní a pokračoval. "Ni, jsi jenom můj." blížil se ke mně. Tahle chvíle byla jako vystřižená z nějakého románu. Světlo měsíce mu ozařovalo tvář a v očích měl hvězdy. Jeho dech mi hladil tvář a jeho slova mě hřála u srdce.
"Jenom tvůj..." přivřel jsem oči a čekal na polibek. "Navždy." vydechl jsem a on spojil naše rty v jedny. Byl to opravdu jemný polibek, plný emocí a hlavně lásky. Liam svou rukou vjel do mých vlasů, ale tím skončil. Navzájem jsme si vraceli polibky a těmi řekli všechny naše nevyřčená slova.
"Miluju tě." řekli jsme téměř najednou a na to jsme se oba zamilovaně usmáli.
