I (never) really loved you

Část 33.

Nevypadal, že by chtěl dát tu ruku pryč. Docházel mi kyslík, musel jsem se nadechnout, jenže já se bál! Strašně moc jsem se bál! Já se snad nikdy tak moc nebál! Měl jsem z něj hrůzu! Tohle nebyl jen respekt nebo autorita... Tohle bylo něco úplně jiného. Nemohl jsem se uvolnit, stále jsem se snažil držet si od něj, od jeho ruky, co největší odstup. Je to hloupé, ale já nemohl jinak.

"Nialle, já nejsem nebezpečný." otočil se na mě. On se taky bál, ale toho, že mě ztratí. "Mám tě strašně moc rád, nikdy v životě bych ti přece neublížil. Nikdy bych si to neodpustil. To přece víš... Nialle, já tě mil-"

"Liame!"

Co se dělo? Vyléval si srdce a já ho poslouchal. Nebylo nic kromě něj. Užíval jsem si, jak se stará a každé jeho slovo pro mě mělo nevyčíslitelnou hodnotu. Díval jsem se mu do očí a došlo mi, že je ten pravý. Ano, nejspíš ho miluju. Chtěl jsem mu to říct, chtěl jsem mu jen skočit do řeči a říct, že mu vše odpouštím. Jenže jsem si všiml, jak auto vybočuje z vozovky.

"Nialle, sakra..." sykl. "Jsi v pořádku!?"
Strhl jsem k sobě volant a snažil se nás zachránit před protijedoucím vozidlem. Zachránil jsem je. Jenže nás jsem malém pohřbil.

"Jo." odpověděl jsem přidušeně. "A ty?"

Sjeli jsme do příkopu a auto do něčeho nabouralo. Najednou vybouchly airbagy a všechno začalo pískat. Uvnitř se objevil kouř a já cítil, jak se mi špatně dýchá.

"Jo. Žiju. A jsem pravděpodobně celý."

"Liame... Mě všechno bolí, já tady umřu!" křičel jsem. Na tvářích jsem cítil slzy a mlátil jsem okolo sebe rukama. Byla to panika. Neskutečný strach o můj život. Nechtěl jsem umřít.

"Ni, uklidni se! Slyšíš? Já jsem tady. Bude to v pořádku." odmlčel se. "Otevři dveře a opatrně si vystup."

Oba dva jsem se pokusili vystoupit. Nešly mi otevřít ty pitomý dveře!

To snad ne! Ne! Je to jen zlý sen... Nikdy se nic takového nestalo. Jen se mi to zdá. Nic se neděje a já jsem u nás doma v posteli. Liam mě za chvíli vzbudí a políbí mě do vlasů. Pak půjdeme s Lukou ven a koupíme si zmrzlinu. Jenže možná ne. Možná se to děje a já umírám. Skoro se nemůžu hýbat. Strašně mě všechno bolí. Já umírám. Je to jasné, umřu. Už nikdy Liamovi neřeknu, co vlastně cítím. Nikdy. Tohle přece nemůže být konec! To ne! S nikým jsem se nerozloučil! Tohle není konec.

"Li!"

"Nialle, klid... Pojď přes řidiče."

Já žiju. Sakra, já žiju! Žiju! Bože, děkuju ti za naše životy. Jak je to vůbec možné? Tolik náhod najednou? A jak je sakra možné, že ještě pořád žiju? A co když nežiju!?

"Žiju?" pípl jsm tiše v Liamově objetí.

"Co?" uchechtl se.

Podíval jsem se mu do očí a s vážným pohledem jsem pronesl: "Žiju Liame?" Chvíli se na mě starostlivě díval, jakoby se snažil zjistit, jestli má slova myslím vážně.

"Ano, můj princi, žiješ." políbil mě na čelo. Úlevně jsem vydechl a znovu se zabořil do jeho hrudi. Po chvíli přijeli hasiči a policie. A samozřejmě nesmím zapomenout zmínit média.

Liam volal šéfovi, že měl nehodu a mě v sanitce ošetřovali. Ptali se mě na hloupé otázky, a pak jsem se nějakou nešťastnou náhodou připletl mezi paparazzi.

"Pane Horane, povězte nám, co se stalo?"
"Kam jste s Liamem jeli?"
"Vaši fanoušci mají spoustu otázek."
"Jaké to je být přítelem celebrity?"
"Co plánujete s Liamem v budoucnosti?"
"Šíří se předpoklady, že s Liamem plánujete rodinu, co nám k tomu můžete říct?"
"Natočíte s námi exkluzivní rozhovor?"
"Jsem zástupce Ellen z The Ellen Show, chtěla by se s vámi sejít, Nialle!"

Jediné, co jsem dělal bylo, že jsem se snažil neoslepnout. To musí používat blesky!?

"Promiňte, s dovolením... Nechte mě, prosím vás, projít. Hele, pusťte mě! Ne, to je moje! Hej! Bacha kam saháš... Ne- Au! To už stačí! Pusťte mě odtud. Pomoc!" všichni na mě sahali a brali mi věci. Bylo tu tolik lidí, že jsem nevěděl, kterým směrem je Liam. "Tak sakra, budete tak laskavi a pustíte mě!?" už jsem byl nervózní. Chtěl jsem domů.

"Ni, pojď." chytil mě za ruku a táhl mě ven.

"Díky Li-" zarazil jsem se. "Kdo sakra jste?"