To ten blbej osud. Zkazil si mě. Zkazil si nás. Miloval jsem tě, nebo snad ne? Nebyl jsem ti dost dobrý? Musel si odejít? Nechat mě tady samotného? Opustil si mě ve tmě, Liame. Nechal si mě bloudit a já se ztratil. Ale jednou to blbý světlo zase naj...
Před hotelem na nás čekalo další překvapení v podobě médií. Už jsem toho měl plné zuby.
"Hodně štěstí kluci. Zavazadla nechte být, hodím je k vám na pokoj až se to hejno rezejde." usmál se Rio a my se dali vstříc dobrodružství. Nejsem asociální druh člověka, ale tohle je prostě moc. Začíná mě to, bez prominutí, srát.
"Druhé kolo?" zasmál se Liam a šli jsme. Ruku v ruce.
Tentokrát si ani policie nevěděla rady. Všichni se tlačili k nám a oni nemohli použít hrubou sílu, protože to je proti zákonu, napadnout bezbranného. Nějak jsme se dovnitř ale přece jen dostali a já si oddechl. Došli jsme na pokoj, kde jsem se svalil na postel.
"Nialle, musíme jít, jsme pozvání do show, vzpomínáš?" zasmál se. O tom ale nic nevím.
"Co?" zamračil jsem se.
"Já ti to neřekl? Jsme tam jako hosti." smutně se usmál a já znovu vstal.
"Tak mě tam odnes..." řekl jsem to jen jako! Přísahám! Ale Liam to nebral jako srandu, neboť mě opravdu vzal do náruče a šli jsme k výtahu. Tedy on šel.
Dostali jsme se k nějakému autu a nasedli. Řidič nebyl Rio, ale nějaký cizí chlápek. Nejeli jsme dlouho a ocitli jsme se u nějakého studia.
"Ta žena se jmenuje Lisa Cellia. Myslím, že ses dneska díval na její pořad."
"Asi jo." kývl jsem na souhlas a už jsme vystupovali.
"Pojď lásko." kupodivu tady nikdo nečekal a my tak v klidu došli až to maskérny.
"Kde jsou ti lidi, co dávají to oblečení?" zamračil jsem se.
"Dneska tu nejsou, je jen na nás, co budeme mít na sobě." usmál se.
"Skvěle..." zabrblal jsem. Budu vypadat jako strašák, no a co?
Nestihl jsem pomalu ani mrknout a už nás volali. Bylo to na mě hrozně rychlé.
"A teď přivítejte Liama Payna a Nialla Horana!" ozvalo se a my vyšli na scénu. Bylo tu hodně lidí... Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena.
"Ahoj, ahoj!" oba nás pozdravila.
"Ahoj Liso." objal jsem se s ní.
"Ahoj." zarazil se Liam.
Snažil jsem být sebevědomý, veselý a hlavně jsem se snažil neudělat ostudu a být na úrovni.
"Páni, moc vám to oběma sluší." žasla. Všechno mi to přišlo hrané...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Překlad (s mešní autorskou úpravou):
"Nemáme s sebou žádné stylisty, tohle je naše normální oblečení, nic výjimečného." usmál se Liam.
"A to je důvod, proč vypadám takhle špatně." dodal jsem.
"Nialle, to není pravda. Vypadáš výjimečně, přesně tak, jako vždy." usmál se na mě povzbudivě.
"Díky Li." pípl jsem tiše. Chtěl jsem ho políbit za to, jak mi pomáhá.
"Nikdy se takhle neponižuj - před kamerou a ani doma. Není to pravda. Zbožňuju tvůj styl." zazubil se.
"Páni, vy jste mi ale pár." něžně se usmála. "Kdy jste se dali dohromady?" Přesně tento typ otázek jsem očekával. Ale zatím mi nevadí, nepřijdou mi až tak osobní.
"Asi před dvěma a půl měsíci." usmál jsem se.
"To už nějaká ta doba je." nasadila další úsměv. "A jak to všechno začalo?" podepřela si bradu rukou.
"Setkali jsme se na konkurzu." řekl Liam jednoduše.
"A dál?"
"Niall se mi hned zalíbil, vyzařovala z něj jedinečnost. Ani nevěděl, kdo jsem." uchechtl se. Liame, kdybys jen věděl... Hehe.
"To opravdu?" vykulila oči.
"To není tak úplně pravda..." uchechtl jsem se. "Já jsem věděl kdo jsi a byl jsem nervózní. Ty ses zeptal na jméno a já, než jsem vůbec začal přemýšlet, se zeptal na to tvé. Chtěl jsem se tehdy propadnout do země." všichni jsme se společně zasmáli a výslech pokračoval.
"Jak sladké..." usmála se. "Plánujete rodinu?" rozzářily se jí oči.
"Zatím o tom nepadla řeč." podíval se na mě Li. "Ale kdo ví co bude v budoucnu." položil ruku na mé stehno.
"Zajímavé." skousla si ret. "Jaké tedy máte plány do budoucna?"
"Já se budu snažit přežít tohle turné." zamumlal jsem pro sebe, ale mikrofon to zachytil. Všichni se na mě otočili a já si připadal jako pod mikroskopem. "To samozřejmě nemyslím nijak zle, jen je opravdu náročné dostat se skrz davy lidí a foťáků." zasmál jsem se. Pohledy mě propalovaly skrz na skrz a já cítil, že jsem si to měl nechat jen pro sebe.
"To chápu. Je to opravdu nepříjemné." smutně se usmála. "Jak zvládáš žádosti o podpisy či fotky?" zazubila se.
"Bez problémů." snažil jsem se usmát. "Když si někdo řekne, nemám nic, co by mi bránilo se podepsat nebo vyfotit." mnul jsem si dlaně. Kdy tohle skončí?
