I (never) really loved you

Část 66.

Neměl jsem tady nikoho. Proto jsem si vzal můj nový mobil a šel zavolat tátům. Snad je nebudu rušit...

"Ahoj Ni!" hned mě přivítal táta Hazz.

"Ahoj." usmál jsem se. "Jak se máš?"

"To je Niall?" přišel z práce táta Loui. "Ahoj broučku."

"Ahoj." nemohl jsem se přestat usmívat... Chtěl jsem je obejmout.

"Copak se děje? Neplač Ni..." stíral jsem si slzy.

"Chybíte mi." uchechtl jsem se.

"Ty nám taky." hned se ozval táta Hazz.

"Už bych chtěl být doma." povzdychl jsem si.

"Co se stalo Nialle?" zamračili se.

"To je na dlouho." smutně jsem se usmál.

"My nikam nespěcháme."

Řekl jsem jim všechno, co se za tu dobu stalo. Očividně neměli slov.

"Nialle... Nechceš se vrátit domů?" zamračil se Loui.

"Tati-" zděsil jsem se. "Já..." chtěl bych. Tak strašně moc. Nějak si začínám myslet, že Liam byl chyba. Ale na druhou stranu ve mě přetrvává naděje, že je to jen přechodné období. Možná toho všeho nechá a založíme rodinu. Jenže taky možná ne. Možná, že tomu propadne úplně a já budu nucen odejít a nechat ho být. "Já nevím." vydechl jsem se slzami v očích.

"Nialle, je to tvá volba. Poradím ti. Jak jde vidět, tak chceš obojí a zároveň nechceš ani jedno. Máš poblíž minci? Hoď si s ní, před námi." poslechl jsem ho. Podle výsledků mám jet domů. Jenže já nechci. "Co ti padlo?" vyptával se táta Hazz.

"Že mám odjet domů." nasucho jsem polkl.

"Fajn, výsledek ale není důležitý. Co sis přál, když byla mince ve vzduchu?" uchechtl se.

"Abych zůstal tady." zasmál jsem se.

"Skvěle, tak teď už víš, co opravdu chceš." usmáli se.

"Děkuju vám."

"Nemáš za co, andílku."

Po dalším hodinovém rozhovoru, jsem musel hovor ukončit, protože jsem neměl baterku. Cestou na hotel mě zastavilo několik lidí s prosbou o fotku a podpis. Nevadilo mi to.

"Liame?" dal jsem o sobě vědět při vstupu do pokoje.

"Jo?" přišel rychle za mnou.

"Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi tady." usmál jsem se. "Jak dopadl koncert?" zeptal jsem se, když mi došlo, že jsem na to dočista zapomněl.

"Dneska se zrušil." sklopil pohled. Já jen kývl na souhlas. "Přesunul se na zítra ráno." usmál se na mě. "Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nešel se mnou..." nervózně se uchechtl.

"Půjdu rád, pokud tam ale bude Tessie." zamračil jsem se.

"Ohledně Tessie..." polknul. "Vím, že jsem to přehnal a omluvil jsem se jí. Nevyhodil bych ji, vydržela toho se mnou tolik... Nedokázal bych to bez ní." usmál se.

"Fajn." přikývl jsem nedůvěřivě. "Liame? Co to tu tak voní?" musel jsem se zeptat, protože mi to drásalo nervy... Měl tu někoho?

"Ni..." ztratil se v obýváku. "Nechtěl jsem se ti omluvit jen tak, chtěl jsem, aby to bylo speciální. Proto jsem pro tebe koupil růže a..." zasekl se. "Domluvil jsem se se Shawnem, že na ten jeho koncert půjdeme. Za tři dny odlétáme do Brazílie, tam se s ním setkáme a on nám dá lístky." usmál se, věnoval mi puget růží a políbil mě.

"Páni..." žasl jsem.

"Nialle, já tě opravdu miluju." v očích se mu zrcadlily starosti. "A myslím to smrtelně vážně." sklopil pohled. "Mrzí mě, to co jsem řekl, nemyslel jsem to tak."

Jiní by ho asi nechali trpět ve své chybě. Nechali by ho, aby se v tom topil a až kdyby byl na dně, za ním přijdou a odpustí mu. Já ale ne. Já prostě ne! Ne! Miluju ho, tak proč bych mu ubližoval? Udělal chybu a poučil se z ní. A já mu tu chybu odpustím.

"Liame." houkl jsem na něj jako na kamaráda, přičemž jsem odhodil růže na postel. Zděšeně se na mě otočil. "Já tě přece taky miluju." usmál jsem se a on hned mé rty lapil do těch svých. Ani jeden z nás neočekával něco víc. Bylo to opravdu jen nevinné líbání a osahávání.

Tedy, bylo tomu tak, dokud jsme se přesunuli do obýváku a nezapnuli televizi, ve které nějaký muž spal se třináctiletou dívkou. Bylo to znásilnění. A pak Liam řekl: "Umíš si představit, že bychom spolu spali a ty by ses nemohl hnout? Byl bys jen můj." a já mu odpověděl: "To by bylo určitě skvělé." a on na to: "Chceš to zkusit?" na což jsem se smíchem přikývl. Tak a toto je důvod, proč si právě teď nemůžu ani sednout.