I (never) really loved you

Část 32.

Liamovi na čele vyskočila žíla a volant sevřel tak pevně, až mu zbělaly klouby. Přidal rychlost a já se začal bát.

"Li..." zaskučel jsem a dupl nohou, jako by tam byla brzda, a já tak mohl to auto zastavit. Naskočila mi husí kůže - šlo do tuhého, možná i o život. "Prosím, zpomal, já tě nechtěl naštvat. Nezlob se..." snažil jsem se ho přesvědčit.

Měl jsem věřit Gigi... Měla pravdu! Sakra! Co mám teď asi dělat? Skákat z auta nebudu a zastavit ho nemůžu. Asi se můžu jen modlit, abych to přežil. Proč se mi Liam nesvěřil? Chce mě teď zabít? Dochází mu, že by s velkou pravděpodobností zabil i sebe? To jsem ho tak moc naštval? Já jsem přece nechtěl... Jen jsem chtěl vědět pravdu. Zdá se, že ptát se ho v autě nebyl nejlepší nápad. Nobelovu cenu za inteligenci určitě nevyhraju. Nevím, jestli proto, že jsem ho vyprovokoval v autě, nebo proto, že nejspíš umřu dřív, než mě kdokoli stihne vůbec nominovat...

"Liame, zpomal..." krve by se ve mně nikdo nedořezal. Po chvíli, jako by se uklidnil. Opravdu auto zpomalil a povolil svůj stisk. Já ale stále dupal na místo, kde je brzda - i když tam nebyla - a snažil se uklidit svou mysl i tělo.

Malém jsem umřel...

Bylo to šílené, ale Liam se na mě po chvíli otočil. Tvář měl bezcitnou, a díval se na mě nic neříkajícím pohledem. Musel jsem odvrátit tvář a dívat se z okna.

"Jo, beru." vydechl po chvíli. Já se zmohl jen na přikývnutí.

Liam

Dělá si ze mně srandu? Bude ironický?! A jestli beru? Co je mu po tom? Je to přece moje věc! Takhle jsem se dlouho nenaštval. Ani vlastně nevím, co mě vytočilo víc - to jak se ptal, jestli beru, nebo ta ironie. Já jsem hodný, ale taky mám své hranice. A ironie je už moc. Nikdo nesmí být ironický! Proč se sakra ptal?! A jak ho to vůbec napadlo!? Jedině se bavil s tou Zaynovou těhotnou... no s tou... Gigi! Ona je přece modelka, musela mu to vtlouct do hlavy! Je to její vina!

Snažil jsem se to rozdýchat. Jestli jsem agresivní? Je to něco jako nemoc. Nedá se toho zbavit. Dlouho jsem neměl záchvat a teď přicházel. V autě, kruci! Niall se bál. Já se taky bál, že nás zabiju. Nechtěl jsem nikomu ublížit, prostě jsem byl naštvaný. Měl jsem vztek na Zayna, že dovedl Gigi, na Gigi, že to nakukala Nimu a na Nialla, že se vůbec ptal. Chápu, že ho to zajímá, ale je to moje věc!

Koukl jsem nenápadně na něj. Byl bledý a vystrašený. Jakoby se ve mně něco zlomilo a já se vrátil zpět. Upřímně, to se ještě nikdy nestalo. Okamžitě jsem zpomalil a hladina adrenalinu šla zase k normálu.

"Jo, beru." štěkl jsem po něm. Jen přiškrceně přikývl a díval se z okna. "Nialle, omlouvám se." zase jen kývl. Po chvíli, co jsme v tichosti seděli, mu pravděpodobně utekl vzlyk. Plakal a to mi lámalo srdce.

Nikdy jsem mu nechtěl ublížit. Tohle jsem pokazil... On má přece jen starost. Jen se bojí o mě i o něj. A já ho vyděsil k smrti. Co mám teď ale dělat? Nejraději bych ho objal a utěšil. Líbal ho, dokud by se neuklidnil... Jenže teď mě nejspíš nenechá na něj sáhnout. Já se mu nedivím, celé jsem to posral. Snad se mě nebude bát...

"Ni... Prosím, já jsem nechtěl. Hrozně moc mě to mrzí. Jsi v pořádku?"

Niall

Jestli jsem v pořádku? Ne! Brečel bych už dřív, kdybych neměl starost o můj - o naše životy! Malém nás zabil! Nemá na to právo, měli by mu sebrat řidičák!

"Žiju." vydechl jsem unaveně. Tak strašně moc jsem se na dnešek těšil. Na poslední den, který strávíme celý spolu, než zase budu muset nastoupit do práce...

"Ni..." položil ruku na mé koleno. Hrdlo se mi sevřelo.

Já se bál. Nebál jsem se Liama, bál jsem se třeba jen hnout, abych ho nenaštval. Bál jsem se dýchat nahlas a bál jsem se cokoli říct. Chtěl jsem ho chytit za ruku a pomoct mu se vším, jenže mi to pud sebezáchovy prostě nedovoloval. Všechno uvnitř mé hlavy křičelo na poplach, srdce skoro nebilo a krev znovu přestala proudit. Musel jsem se uklidnit. Je to přece Liam, ten by mi nikdy neublížil...