I (never) really loved you

Část 44.

Došli jsme ven a já se skácel k zemi. Necítil jsem ruce ani nohy a zase mi to přišlo hrozně vtipné. Musel jsem se smát. Klečel jsem tam na čtyřech a smál se. Ano, přesně tak. Byl jsem jako feťák.

"Nialle!" uslyšel jsem jakoby z dálky Liama. Pak se na mě objevily ruce. Díval jsem se mu do očí, ale viděl jsem dvojitě, možná trojitě a všechno bylo strašně vzdálené a jakoby v mlze.

Sakra, kolik tam těch Liamů je? Kde vlastně jsem? Tohle - je to strašně vtipné. Cítím se skvěle, ale zároveň příšerně. Jenže je to směsné. Jak jsem se bouchl do těch dveří, něco mě přece podlo do nohy, nebo ne? Myslím, že jo. I to je ale směsné. Všechno je hrozně legrační. Jsem zdrogovaný. Je to jasné. Co mám teď ale dělat!? Stejně je to vtipné. Já, ten kluk, který se všemu směje, se teď všemu směje. Ježíš, co se zase děje? Skoro nevidím. To je směsné. Je to jako o půlnoci, bez lamp. Schválně jestli najdu měsíc.

Začal jsem se rozhlížet po obloze a najednou jsem se převrátil na záda. Vydechl jsem přebytečný vzduch z plic a začal se strašně smát tomu zvuku.

Liam

Ed přivedl Nialla. Vůbec nevnímal a pořád se jen hrozně smál. Vypadal dost špatně. Byl stoprocentně zmlácený a vysílený. Snad nikdy se mi na nikoho nenaskytl horší pohled.

"Nialle!" klekl jsem si k němu, jenže vůbec mě nevnímal. Najednou si rychle dřepl a než jsem ho stihl chytit, převrátil se na záda. Byla to silná rána a on zmoženě vydechl. A pak se zase smál. "Co se stalo!?" vyjekl jsem na Eda.

"Kámo, šel jsem se vychcat a nějaký týpek se ho tam očividně snažil znásilnit. Jednu jsem mu jebl a vytáhl Nialla sem. Nejspíš ho zdrogoval, i když se bránil. Měli bychom s ním jet do špitálu." vzal jsem tedy Nialla opatrně okolo ramen a pokusil se s ním postavit, jenže na mě vyjel.

"Ty na mě nesahej!" odstrčil mě a sám spadl.

"Niallere, teď není čas na tyhle řeči, jedeme do nemocnice." zavelel Charlie.

"Fajn." uchechtl se. "Jeďte si kam chcete." prudce se postavil a zase upadl. "Ne, sakra..." mumlal si pro sebe.

"Nialle, zlato. Pojď, pojedeme domů." opravdu opatrně jsem se k němu přiblížil.

"Ne..." zanaříkal a zase si lehnul. Je opravdu jako malé dítě. "Je mi zle, já nikam nechci." přetočil se na bok zády ke mně.

"Ale už mě neser." přecedil Ed skrze zaťaté zuby a přehodil si ho přes rameno jako pytel brambor. Niall silně odporoval, ale když ho Ed pleskl přes zadek, což se mi samozřejmě moc nelíbilo, přestal a začal fňukat. "Liame, sedej do zadu, Nialla hodím k tobě." rozkázal a mě nezbývalo, než ho poslechnout.

"Já ale nechci nikam jet! Okamžitě mě polož na tu stupidní zem!" křičel na celou ulici Niall.

"A mě to vůbec nezajímá, padej do zoho zasranýho auta, nebo si mě nepřej!" zahřměl a šlo vidět, jaký má k němu Niall respekt. Poslechl ho a když jsem ho připoutal, hned jsem mu i setřel slzy. Šťastně se na mě usmál a chytil mou ruku. Vypadal už docela při smyslech, ale ještě to nebyl úplně on.

"Jak se cítíš?" věnoval jsem mu polibek na jeho klouby a on se zamilovaně usmál.

"Už líp." pípl. "Ale není mi úplně dobře." ucechtl se a opřel hlavu o okno. "Hrozně se mi točí hlava..." zavřel jeho unavené oči a já se k němu přiblížil. Vložil svou hlavu do mého klína a já si začal hrát s jeho vlasy.

Měl bych na něj dávat větší pozor. Jsme spolu jen krátce a on už toho tolik prožil. Musím si ho více hlídat. Hlavně tedy na turné... Bude to nebezpečné, ale taky to bude zábava. Zvládneme to. Niall to zvládne. Je neobyčejný... Vyzařuje z něj něco, co jsem u nikoho nezažil. A to něco mi nedovoluje ho nechat jít. Ale měl bych to udělat. Měl bych mu dát volnost. Jenže je můj. Můj malý princ.

"Kam teda jedeme?" zeptal jsem se, když Niall usnul.

"Jak vypadá?" zeptal se Charlie, jakožto řidič.

"Docela v pořádku. Vyspí se z toho."

"Tak teda k tobě. Přespíme v pokojích pro hosty, kdybys s ním potřeboval pomoc." usmál se do zpětného zrcátka.