I (never) really loved you

Část 4.

"Co kdybychom si zašli na pizzu? Jen my dva, jako kdysi..." snažil jsem se ho stále přemluvit.

"Nialle, už mě vážně štveš! Říkám ti naposled, že jestli z toho auta hned teď nevystoupíš, tak tě odtud vykopnu a je mi úplně jedno, že jsi můj kamarád!" zuřil. Měl mě plné zuby, ale já se tak strašně bál.

"Vždyť tady ještě ani není, Zayne. Určitě si jen dělal srandu a-" nenechal mě ani domluvit.

"Támhle je!" ukázal na něj prstem.

On přišel? Myslel to vážně? To nebylo v mém plánu... Co budu dělat? Nemůžu tam jít takhle! On má slušné oblečení, značkové a dokonalé a já mám jen staré kalhoty a triko. Ne, to by nešlo. Musím jet domů.

"Naillere, okamžitě si vystup!" zavelel.

"Co? Proč?" zamračil jsem se.

"Vím, co tenhle tvůj pohled znamená a nenechám tě teď odejít. Dám ti pět vteřin, pak tě vykopnu. Raz. Dva. Tři. Čt-"

"Dobře, už letím." zvedl jsem ruce v obranném gestu a vyšel ven. Liam se rozhlížel okolo a nejspíš mě hledal. Já se mezitím pomalu šoural k němu.

Naposledy jsem se otočil na Zayna, jestli náhodou nezměnil názor, ale když ukázal jen vztyčené palce - to jako, že mě podporuje a věří mi, a že si vedu dobře a mám pokračovat - pokračoval jsem svým loudavým tempem k Liamovi.

Je mi opravdu špatně. V žaludku mám motýly, brní mi ruce a cítím, jak se mi klepou nohy. Nevím, co to je. V hlavě mám milion verzí, jak by tenhle večer mohl skončit a upřímně, ani jedna se mi nelíbí. Nejraději bych utekl, ale Zayn by mě chytil a odvlekl zpět, protože se chce s Liamem seznámit. Je sobecký. Mohli jsme být dneska spolu, ale on ne, já totiž musím na rand-schůzku! Na schůzku. S Liamem. Mám z toho skoro slzy v očích. Žaludek mi dělá kotrmelce a po zádech mi teče ledový pot. Je to příšerné.

Než jsem však k němu stihl úplně dojít, rychle se otočil a s pohledem věnovaným mobilu do mě vrazil. Spadl jsem a bolestně sykl. Liam mi věnoval vyděšený pohled.

"Promiň mi to, Nialle, já si tě nevšiml. Myslel jsem, že už nepříjdeš." mile se usmál a okamžitě mi pomohl se postavit.

"Díky. Proč bych neměl přijít?" zamračil jsem se.

"No..." podrbal se na zátylku. "Ne všichni chtějí být přátelé Liama Payna..." nervózně se zasmál.

"Jo, a já nesnáším jídlo." začal jsem se smát. Když jsem viděl jeho nechápavý pohled, došlo mi, že on mě vlastně nezná. "Miluju jídlo." usmál jsem se. Najednou jsem se cítil lépe. Nevím, čím to bylo, ale obavy jako by se rozplynuly. Cítil jsem se více v pohodě.

"Tak to jsem rád, jdeme?" usmál se a ukázal mi směr.

"Jo." než jsme ale vyšli, zahlédl jsem, jak se Zayn usmívá. Díval se na mě. Věnoval jsem mu naštvaný pohled a šel s Liamem dál.

Neříkal náhodou, že hned odjede?

Nešli jsme až tak dlouho. Cestou jsme byli oba potichu. Liam se zastavil před jednou z nejdražších restaurací široko daleko. Mělo mě napadnout, že mě nevezme jen do nějakého bufetu.

"Liame, tady ne..." zaskuhral jsem.

"Děje se něco? Proč ne?" strach v jeho očích byl skoro k smíchu.

"Ne, jen... jen je to tu moc drahé a-"

"Pojď, prosím tě." začal se smát a chytil mě za ruku. Projela mnou vlna energie, motýli v břiše se rozletěli a já se musel dostat z jeho sevření. Vyškubnul jsem se mu. Vyděšeně se na mě podíval, a pak se usmál.

Co to má být? Co to bylo? Nialle, cos' to udělal? Vždyť tě jen chytil za ruku! Jsi fakt blbej!

Vešli jsme dovnitř a mně se zase sevřel žaludek. Ti lidé... byli na jiné úrovni. Necítil jsem se vůbec příjemně a Liam si toho všiml.

"Neboj, tady nebudeme." naklonil se k mému uchu a jeho dech mě pošimral. Naskočila mi husí kůže a musel jsem na chvíli přestat dýchat. Potom si ode mě zase odstoupil a začal se bavit s nějakým mužem v obleku.

Cítil jsem na sobě pohledy těch lidí. Zabodávaly se do mě. Byla to úzkost. Šílená úzkost. Nemohl jsem se hnout. Nemohl jsem dýchat a chtělo se mi brečet.

Soudí mě. Co jim všechno vadí? To to moje triko. A kalhoty. Mohl bych stát rovněji... Začnou soudit i Liama? To snad ne, to nesmí. Měl jsem vědět, že nebudeme jen tak sedět v parku s hot-dogem v ruce. Měl jsem se lépe připravit. Učesat se a vzít si lepší parfém a-

"Nialle? V pořádku?"