I (never) really loved you

Část 24.

První co mě napadlo, a nad čím jsem předtím nepřemýšlel, kde je najdu? Jako první jsem se tedy vydal k tátům. A měl jsem pravdu, byli tam všichni. Viděl jsem je oknem. O něčem se dohadovali. Otevřel jsem si dveře. Nevšimli si mě. Zavřel jsem je za sebou. Srdce mi zběsile bušilo a hlava se mi točila. Celým tělem mi projížděla nervózita. Sezul jsem si boty, odložil jsem tašky ke schodům a vešel do obýváku. Stále si mě nikdo nevšímal, a já se tak musel usmát. Jak je to vůbec možné? Dohadovali se o tom, kdy pro mě dojedou a jak mě najdou. Byli naštvaní, že jim nezvedám mobil. Měli kruhy pod očima a já byl vděčný, že jsou moje rodina.

"To ale nepůjde, sakra!" zakřičel táta Lou a jako první se na mě podíval. To jsem se už usmíval od ucha k uchu a dusil v sobě smích. Ostatní se stále hádali, ale táta Loui, jako by viděl ducha. "Nialle?" zamračil se ještě víc, a to se pak už otočil i táta Harry.

"Nialle!" vykulil oči a hned mě mačkal v objetí. Nohy jsem měl ve vzduchu a dusil jsem se, ale byl jsem šťastný. Když mě pustil, pořádně jsem se nadechl. Moc času jsem na to, ale neměl, protože po mně táta Louis začal hrozně křičet. To jsem, ale vnímal jen okrajově, protože jsem byl uvězněný v Liamově hřejivé náručí.

"Ni..." byl opatrný, nechtěl mi ublížit, ale přitom mi dával najevo, že je tu se mnou. Objal jsem se s holkama, a pak si mě odchytil Zayn.

"Nialle... Já - strašně moc se omlouvám. Byl jsem naštvaný a ono to vypadalo jako reálná fotka a... A já prostě tomu nemohl uvěřit, a pak jsem nevěřil tobě ani Gigi a prostě jsem to všechno pokazil a strašně moc mě to mrzí bráško... A pak, když jsem našel ty dopisy a myslel si, že jsi mrtvý, a že za to můžu, já-" zhluboka se nadechl. "Chtěl jsem umřít. Došlo mi, jaká to byla hloupost na tebe takhle křičet a ani ti nedát šanci to vysvětlit. Přijel jsem k tobě do bytu, abych se mohl omluvit, protože mi to Gigi vysvětlila, jenže když mi došlo, že je pozdě-" vzlykal. Stál jsem na místě jako opařený a jediné, co jsem dělal bylo, že jsem ho sledoval s kamennou tváří. "Prostě se ti hrozně moc omlouvám a doufám, že mi odpustíš." když to ze sebe všechno dostal nemohl jsem věřit vlastním uším. Bylo mi ho líto, ale bylo mi líto i mě. Jenže já umím odpouštět, a proto jsem mu naznačil, že mě má obejmout. Hned tak udělal a já si nenápadně stíral slzy.

Chvála Pánu Bohu, že mi došlo, že to můžu udělat i jinak. Nový začátek můžu mít i tady v Londýně. S mou rodinou a přáteli. Liamem a Cheryl. Když jsem je viděl, jak zoufalí byli... Nemohl jsem se otočit a odejít. To překvapení v očích táty Louise a radost v očích táty Harryho... To štěstí, když mě Liam objal a ta lítost s láskou v očích Zayna... Oni jsou můj domov. Nemohl bych je opustit, ani kdybych chtěl sebevíc. Nevydržel bych to bez nich a teď už to vím. A i když některé znám jen chvíli, záleží mi na nich - neskutečně moc.

Společně jsme se opili, a potom jsme jeli domů. Zayn s Gigi, Cheryl odvezli mí rodiče a já jel s Liamem k němu. Sedl jsem si na gauč a čekal na něj.

"Ach můj malý Princi, cos to jen udělal mému srdci?" zanaříkal z kuchyně.

"I ty má liško podšitá, tys mě nenechal odjet." začal jsem se smát.

Liam přišel se smíchem za mnou a sedl si vedle mě. Ani se mě nedotkl. Bylo to zvláštní.

"Li..." zaskuhral jsem a položil hlavu do jeho klína. Stále na mě nesahal ani po několika minutách, a já tak byl nucen si do jeho klína sednout a začít ho líbat. To už své ruce přesunul na můj zadek. Posunul se, jen malinko, a já zjistil, že má menší problém. Líbal mě vášnivě, opravdu hodně a překulil si mě pod něj. Sahal snad úplně všude, kde se jen dalo. Rukou jezdil po mém břiše, a pak se ode mě s mlasknutím odlepil. Po chvíli otevřel oči, stejně jako já. "Nebudu dělat nic, co by se ti nelíbilo, slibuju." řekl hlasem, díky kterému mi naskočila husí kůže.