I (never) really loved you

Část 17.

"N-no domů..." chtěl jsem o krok ustopit, ale on si mě chytl za bok.

"Nechceš na chvíli ke mně?" nevinně se zatvářil a chytl mě pevněji.

Tohle se mi nelíbí. Opravdu ne... Začínám se bát. Nebudu tvrdit, že není hezký, ale... Sakra, tohle vypadá špatně.

"N-" nestihl jsem odpovědět a objevili se tu další kluci.

"Alexi, tak ho pusť, tenhle není pro tebe." začal se jeden smát.

"Copak ho nepoznáváš?" začal jiný. "Tenhle se tahá s Paynem." poplácal ho po rameni.

"Já si říkal, že jsi mi nějaký povědomý." pustil mě. "Ale neboj, ještě se uvidíme." mrkl na mě a všichni odešli. Já se vydal domů.

Začal mi zvonit mobil a já to, aniž bych se koukl na volajícího, zvedl.

"Niall Horan." představil jsem se.

*Ahoj Ni, Liam.* musel jsem se usmát. *Nechtěl bys jít dneska k nám? Jsem pozvaný na předpremiéru nového filmu, začíná to v deset a můžu vzít někoho s sebou. Nechceš jít?*

Už jsem chtěl nadšeně přikývnout, ale musím si držet odstup...

"Li, promiň, já... Já dneska nemůžu." Na druhé straně bylo dlouhou dobu ticho. "Li? Jsi tam?"

*Jo jsem... Jen jsem to nečekal.* zase mlčel. *A co něco podniknout zítra?* zněl šťastně.

"Li..." vydechl jsem smutně. "Zítra nemůžu."

To snad ne... Dělá to ještě horší než to je. Tak moc bych chtěl, aby mě objal a řekl, že to všechno bude dobré. Chtěl bych, abychom mohli být spolu. Žít šťastně až do smrti. Políbit jeho rty a hrát si s jeho vlasy. Cítít jeho vůni, když obtočí ruce okolo mého pasu... Jenže to Liam určitě nechce. Možná je gay, ale tím to končí. Ano, řekl mi, že se mu líbím, ale on mě nezná. Neví, co jsem zač a ani jak moc lidem okolo ubližuju. Nemá ani tušení, jak strašně špatný člověk jsem. Měl by být rád, že už se neuvidíme. Měl by skákat radostí a pomoct mi balit kufry. Bude mi chybět. Je neskutečně úžasný a už od prvního pohledu mi bylo jasné, že je výjimečný.

*Co děláš tak strašně důležitého, že nikdy nemůžeš?* uchechtl se.

"To víš, životní rozhodnutí..." povzdechl jsem si a začal si stírat slzy z tváří.

*Tak pozor, abys neudělal nějakou hloupost.* ozval se jeho zvonivý smích. Utekl mi vzlyk... *Nialle? Jsi v pořádku? Ty pláčeš?* najednou ho opustila všechna sranda.

"Ne, ne! Nebrečím. Jen jsem nachlazený a-"

*Ni, nelži mi.* povzdychl si. *Co se děje?*

"Li, neboj. Jen mě to mrzí." povzdychl jsem si.

*Ni? Za chvíli jsem u tebe.*

"Liame-" nestihl jsem dokončit myšlenku a on zavěsil.

Vypadám jako troska... Nesmí přijet! Musím se upravit a aspoň trochu tady pouklidit! To snad ne, vůbec nemám šanci to stihnout! Do prdele!

Věci jsem naházel do skříně a převlékl jsem se. To je jediné, co jsem stihl. Nepořádek na stole jsem už neměl čas schovat a výbuch v kuchyni by zamaskovat nešlo. S povzdechem jsem se vydal otevřít.

"Ahoj, jedenácté patro." pustil jsem ho dál a čekal, než přijede výtah.

"Ahoj Ni!" silně mě sevřel v objetí a políbil mě do vlasů.

"Ahoj." pípl jsem nervózně.

Fajn Nialle, hraj, jakože nic. Teď už totiž nemáš jinou cestu, musíš ho opustit. Ale raději mu to neříkej. Nesmíš mu to říct.

Byl jsem na dně. Chtělo se mi řvát na celý Londýn, že už mě to nebaví. Nebaví mě neustále bojovat o věci a lidi, kteří mi za to nestojí. Chtěl bych začít od znova. Už jsem vyčerpaný. Nemám sílu se znovu zvedat a zažívat to pořád dokola. A i když je Liam naděje, Kanada je úplně jiná než Londýn a lidé tam nejsou takoví, jací jsou tady. Jsou tam lepší lidé. Jsou hodní a milí, váží si ostatních a jsou vděční za každou dobrou věc. Budu se tam mít lépe. Je čas být sobecký a všechno nechat za sebou. Čeká mě nový začátek.

"Nini, neplač."

Cože? Já brečím? Jak? Kdy? Co!? Vždyť nemám důvod. Naille, okamžitě přestaň!

Začal mi slíbávat kazdou slanou kapičku. "Nini..."

Líbali jsme se. Dlouho a vášnivě. Jemně tahal za můj spodní ret a občas něco žvatlal. Schválně se vždy odtahoval s mlasknutím. Rukou putoval po mém těle nahoru a dolů.

Přesunuli jsme se na gauč, kde mě líbat přestal a jen si mě přivinul do hřejivého objetí.

"Liame..." zvedl jsem hlavu z jeho hrudi a pokračoval v předešlé aktivitě.