I (never) really loved you

Část 47.

Niall zbytek dne prospal a já pomalu začal balit. Když už bylo okolo jedenácté hodiny večerní, zahlédl jsem, jak v obýváku hraje televize.

Nebudu lhát, vyděsil jsem se. Pomalu jsem se jen ve svých boxerkách vydal dlouhou chodbou až do oné místnosti. Cestou jsem přibral vázu, pro případ nouze. Všichni víme, jak to bývá v hororech. Uvažoval jsem i, že bych tu osobu nechal, ať mě okrade a zůstal v bezpečí, jenže kdyby na nás při svém činu narazil, měl by na krku i dvě vraždy. Se srdcem v kalhotách jsem se přilepil na zeď, podél které jsem se dostal až ke dveřím. Byly otevřené do kořán. Byl jsem spocený a v ústech jsem měl sucho. Ruce se mi klepaly a hlavou prolétávaly myšlenky, jak je ten zloděj ozbrojený. Když jsem však nakoukl do vnitř, uviděl jsem jen Nialla, jak sleduje two and a half men. Vázu jsem tedy zase odložil a sedl si k němu.

"Ahoj." usmál jsem se.

"Ahoj."

"Myslel jsem si, že jsi zloděj." uchechtl jsem se. "Jak se cítíš?" najednou, jakobych se bál být sám sebou. Bál jsem se na něj mluvit normálně. Nebral jsem ho stejně, jako dřív. Litoval jsem ho a připadal jsem si, jako jeho otec.

"Jsem v pořádku." věnoval mi úsměv a hned na to polibek.

"Za co to bylo?" objal jsem ho.

"Že ses na mě nevykašlal." rukou jsem mu vjel do vlasů.

"Nikdy." Niall mi připadal také divný. Byl příliš opatrný a vážný. Tohle se mi rozhodně nelíbilo. Ale vůbec.

"Půjdu si lehnout." políbil jsem ho a on odešel.

Nevím, co mě to napadlo. Byl jsem nervózní ze zítřejšího odletu a zároveň prvního koncertu. Napsal jsem kamarádovi z baru zprávy, oblékl se a odešel.

Kámo, připrav mi něco kouzelného. Díky ;)

Jasně, nějaké speciální přání? :D

Jo. Mohlo by mi to dlouhodobě zlepšit náladu a dát nervy stranou

Jasan

Je mi jasné, že většina z vás má tušení o co se jedná, ale na mou obranu, tohle není jednoduché. Potřebuju to k životu, abych se ze všeho nezhroutil.

"Čau." dali jsme si, jak tomu většina lidí říká, ťuk-pěst, a odvedl mě do zadu, protože je to nelegální.

"Tady." dal mi sklenku s vodkou a kouzlem uvnitř.

"Co v tom je?" přičichl jsem si.

"Hele, nic co by tě ve větším množství nezabilo." společně jsme se zasmáli a já to do sebe kopl na ex.

"To je síla kurva." skřivil se mi obličej.

"A tak to máš přece rád." smál se.

"Přesně." vydechl jsem a zaplatil mu.

"Liame? Ten malej klučina ze zpráv, to je fakt tvůj kouloušek?" přepočítával bankovky.

"Máš s tím problém?" zamračil jsem se.

"Víš, že já nemám problém, dokud lidi platí." uchechtl se. "Jen mě to zaskočilo. Clay měl hnědý oči a úhlový vlasy. Byl vysoký a svalnatý... Tohle škvrně je jeho opak. Vlastně všichni kluci před ním byli jako Clay. Tak proč on? Má nějakou sexuální úchylku, že se ti tak líbí? Vždyť by tě ani neochránil, kdyby vás někdo napadl..." mluvil vážně, což u něj není normální.

"Hele, Steeve, tohle nechej na mě. Niall je můj, pr-"

"Tak takhle to je!" zajásal. "Tvoje touha někoho vlastnit se naplnila, proto jsi s ním."

"Takhle to přece není!" třískl jsem rukou do kovového stolu. "Niall není obyčejný kluk, je jiný. Je jako tyhle drogy, člověk je na něm závislý a nedokáže si život bez něj představit." Na jeho tváři se obejvil úsměv a on si začal prozpěvovat.

"Láska, to je přeci dar. Ta da da. Láska, ta by pro nás ušla světa kraj... Tam tap tap-"

"Steeve!" Okřikl jsem ho.

"Sbohem Liame, uvidíme se po tvém turné!" zamával mi s provokativním úsměvem.

Já se vydal zadním vchodem ven. Koupil jsem čokoládu a růže. Cítil jsem se najednou nějak provinile...

Když jsem přišel, Niall byl vzhůru. Měl telefon přilepený na uchu a plakal. Nevěděl jsem, co se děje, ale vím, že jsem se bál - měl jsem tušení, že je to má vina.

"Ni?" zavřel jsem za sebou dveře.

"Liame!" odhodil telefon na gauč. "Kde si sakra byl!? Víš, jak jsem se bál!?" byl rozzuřený.

"Nemusel si, byl jsem jen v obchodě." usmál jsem se.

"Jasně. Jsem tady dvě a půl hodiny Liame. A to nevím, kdy jsi odešel. Dvě a půl hodiny se ti snažím dovolat jako blázen a ty mi ještě řekneš, že jsi byl JEN v obchodě!? To ti mám věřit!?"