I (never) really loved you

Část 70.

"Nialle?" přiřítil se druhý den do obýváku Liam. "Jdeš se mnou a s klukama do baru?" nadšeně přiskočil.

"Po poslední zkušenosti asi raději zůstanu doma." uchechtl jsem se.

"Ale noták!"

"Li, nemám na to náladu. Dokoukám tu telenovelu a budu na tebe čekat doma. V kolik jdete?" zasmál jsem se jeho reakci.

"Za chvíli." zamračil se . "Nevadí, ošukám tě až přijdu. Přece jen ty záchody tam nejsou nic extra." nespokojeně mlaskl a vyběhl schody. Dlouho se připravoval a pak s polibkem odešel.

Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Sledoval jsem televizi, ale když byl dlouho pryč, nějak mě přepadl zvláštní pocit - zavolal jsem mu.

"Li? Jsi v pořádku?"

*Jo, jo. Jsem pořád v baru. Nechceš přijít?* pak jsem slyšel šum. *Nialle, nechoď sem!* smál se Charlie. Pak zase šum. *Tak si slyšel, nechoď sem. Já už musím jít, tak pa doma. A nechoď sem!* připadal mi jako zdrogovaný. Je mi to líto, ale prostě jsem tam musel jít. Cítil jsem to v kostech, ten pocit, co mě tak dlouhou dobu zžíral, totiž mnohonásobně zesílil.

Rychle jsem se oblékl a taxík mě dovezl přímo před bar. Věděl jsem, že jsou tady, chodí jen sem. Vešel jsem dovnitř a chvíli je hledal. Seděli u zadního stolu a hráli karty. To jsem si tedy ze začátku myslel. Měl jsem to tušit, že si zase dát... Co to je? Koks?

"Liame?" skřížil jsem ruce na prsou. Odložil kartu a s úsměvem se podíval na mě. Úsměv ho ale hned přešel.

"Nialle? Co tady děláš!?" rozzuřil se. "Neměl jsi sem chodit!" mračil se.

"Neboj se, jsem na odchodu!" se slzami v očích jsem zase nasedl do taxíku, který mě dovezl domů. Jak mi to mohl udělat?

Liam se dlouho poté neozval a ani se nadostavil domů. Začínal jsem se bát. Vyšel jsem do londýnských ulic a proplétal se jimi. Už jsem byl dost naštvaný. Jak si to mohl dovolit!? Volal jsem mu, ale nebral mi to.

"Liame!" hledal jsem ho. Celé mé tělo ovládal vztek. "Kde sakra jsi!" zuřil jsem. "Už toho mám plné zuby! Na tohle nemám čas ani náladu! Víš, co si mi slíbil! A stejně si to porušil..." zaháňel jsem slzy a položil telefon, když jsem mu do záznamníku nahrál vzkaz. "Jsem tak strašně slepý..." sténal jsem. "Vždyť mi to přece slíbil... Řekl, že s tím přestane..." otočil jsem se a šel domů. Vzdal jsem to. Jednou přece přijít musí. Lehl jsem si do peřin a usínal, když cvakly dveře. Rychle jsem vyběhl a šel za ním. "Můžeš mi sakra říct, kde jsi byl!?" rozkřikl jsem se.

"Proč? Abys mě mohl zkontrolovat?" uchechtl se.

"Když se chováš jak malé dítě, někdo tě kontrolovat musí..." zabrblal jsem. "Slíbils mi to." vzlykl jsem.

"Nialle, mrzí mě to, ale je to něco, co prostě nepochopíš. Navíc já si nic nedal, jen jsem pil." uraženě se na mě koukl.

"Vážně? Máš důkaz!?" rozkřikl jsem se.

"Připadám ti snad zdrogovaný!?" vyštěkl.

Měl pravdu, nepřipadal mi tak... Uraženě jsen se otočil a šel spát. Liam po chvíli přišel. Usnul. Jenže já ne. Já se cítil hrozně. Obvinil jsem ho neprávem a ještě jsem mu nevěřil. Chtělo se mi brečet...

"Liame? Lásko, probuď se." žduchl jsem do něj uprostřed noci.

"Co chceš Nialle?" prskl.

"Moc mě to mrzí." pípl jsem.

"No to by mělo." otočil se na druhou stranu postele.

"Li... Li Prosím..." rozbrečel jsem se.

"Říkal jsem ti, ať tam nechodíš!" zakřičel. Na těle mi naskočila husí kůže.

"Já vím. Jenže jsem nechtěl-"

"Dost Niallere. Já už na tebe nemám nervy. Co se to s tebou stalo?" otočil se zase ke mně.

"To bys přece mohl vědět..." zabrblal jsem pro sebe, ale on to slyšel.

"Nialle, já s tebou prostě nemůžu zůstat!"

"Cože?" zděšeně jsem se koukl.

"Ne, takhle jsem to nemyslel..." promnul si oči a vstal.

"A jak si to myslel!? Jak jinak jsi to asi mohl myslet!?" začínal jsem být hysterický. "Tys to na mě jen hrál? Dělal jsi to pro pozornost!?" postavil jsem se k němu.

"Nialle, to přece není pravda!"

"Ne? Tak proč mi to najednou tak zapadá do sebe?!" stíral jsem si slzy. "Liam Payne si najde záhadného kluka, zamiluje se a představí ho světu, poté je všude v novinách a ve zprávách... Já jsem sakra tak blbej! Víš co bolí nejvíc!? Že já tě miluju!"

"Aha, takže Niall si zase myslí, že všechno ví!" zasmál se. "Pleteš se!"

"Jo tak já se pletu! Ha! Tak proč jsi to řekl? Proč jsi řekl, že se mnou nemůžeš zůstat!?" šílel jsem.

"Hrozně mě omezuješ!" rozhodil rukama.

"Já tebe omezuju!? Jo, já vlastně dělám všechno špatně!"

"Jo děláš!" znovu jsem se rozbrečel. "Život bez tebe byl mnohem jednodušší!" zuřil. "Lituju, že jsem se s tebou vůbec kdy poznal!" vykřikl najednou a silně mě uhodil do hlavy. Já ztratil balanc a uhodil se o roh stolu. V místnosti se začalo stmívat a vše utichlo.

Ztratil jsem se ve tmě.