I (never) really loved you

Část 18.

Nic jsme od toho neočekávali. Bylo to jen nevinné líbání. Dával jsem do toho všechny své emoce. Strach, smutek a hlavně lítost. Lítost, že ho opustím.

"Nialle..." zabručel a odtáhl se. "Prosím, přestaň plakat..." vzlyky samovolně opouštěly mé hrdlo a já je nemohl zastavit. Cítil jsem se naobtíž. Bylo mi ze mě špatně, nechtěl jsem mu ublížit. Každým jeho polibkem mi dokazoval, že mu na mně záleží.

"Liame, prosím odpusť mi to..." zaskřehotal jsem a silně ho objal, při čemž jsem schoval hlavu do jeho hrudi.

"Copak ti mám odpustit?" byl více než zmatený. Musel si myslet, že mluvím z cesty. Jenže já přesně věděl, o čem mluvím.

Zraní ho to, jenže já už takhle dál nemůžu. Zžírají mě tady starosti a můj název pro toto město je Město smutku a smutných lidí. Je to přesné. A já nechci žít ve smutném městě. Nechci neustále vídat ty smutný lidi a nechci každý den čelit podrážděným a nepříjemným osobám. Mám toho plné zuby. Mám teď na týden volno, ale pak mě čeká návrat do práce. Pracuju jako asistent novináře. Co to je? Abych pravdu řekl, mým posláním je vyplňování papíru, se kterými můj šéf nechce ztrácet čas. Opravdu mě to nebaví, je to náročné a únavné. Nechci se tam vracet. Nechci zase být terčem urážek. Divím se, že mě to nenapadlo dřív. Přestěhovat se je dokonalý nápad.

Když jsem se uklidnil, chtělo se mi spát. Opravdu hodně.

"Li, dáš si kávu?" popotáhl jsem. Štípaly mě oči a v hlavě mi tepalo.

"Moc rád." postavil se se mnou a šli jsme do kuchyně. Udělal jsem normální kávu a společně jsme se dívali na filmy.

Po celém dni Liam odešel a mě zase přepadaly myšlenky.

Zítra to bude poslední den. Posledních několik hodin, a pak mě čeká něco nového a nejspíše nebezpečného. Budu tam sám, v cizím prostředí. Budu nováček. Ale pozitivum je, že mě nikdo nebude znát. Nebudou vědět, že jsem nejčastěji terčem urážek, že jsem šikanovaný, i když je mi dvacet. Budu Niall, ne Niall, který je k ničemu a kterého opouští všichni okolo. Nebude na mě každý kašlat a hrát si s mými city. Už ne.

Po několika dlouhých minutách jsem nakonec usnul.

Ráno bylo příšerné. Neustále se mi v hlavě opakovala myšlenka, že je to poslední den. Měl jsem obavy, ale zvládnout jsem to musel. Udělal jsem si kávu a šel se projít do města. Loučil jsem se s ulicemi Londýna a všechno plánoval. Vrátil jsem se okolo jedné a začal jsem balit. Slzy nešly zastavit a bylo mi zle od žaludku. A nejhorší bylo, že jsem to nedělal pro sebe.

Hlavní důvod byl Liam, pak Zayn a tátové, a teprve potom já. Byl jsem zničený. Liama jsem nečekal, pracoval dneska celý den, a tak jsem se nemusel bát, že se objeví. Ubíhalo to ničivě pomalu.

Každý film, kterým jsem chtěl zkrátit dlouhé chvíle, trval příšerně dlouho, každá reklama, všechno... Ale konce dne jsem se dočkal. Do peněženky jsem hodil svou letenku a vše připravil na stůl.

Bylo tu prázdno. Nikde nic, co by naznačovalo tomu, že tady někdo bydlí. Budík jsem si nastavil na jednu ráno a šel jsem si lehnout, ale neusnul jsem. Nešlo to. Napsal jsem dopisy na rozloučenou a položil je na stůl k mým věcem. K hromadě věcí. Udělal jsem si další kávu a zavolal si taxi.

Sebral jsem všechny věci a vyšel před dům. Trvalo to možná půl hodinu, ale na letiště jsem se dostal. Nebylo tu, kupodivu, moc lidí, a tak to všechno proběhlo rychle a já už seděl v letadle se sluchátky v uších. Když naskočila Liamova písnička 'For you', mé slzy se začaly znovu objevovat. Neměl jsem sílu to přepnout.

Liam mi strašně moc přirostl k srdci. Mám ho víc než rád... Byl na mě hrozně milý. Bude mi opravdu hrozně moc chybět. Jeho polibky... I když jich nebylo moc, a i když ho znám jen opravdu krátkou chvíli, je pro mě důležitý a záleží mi na něm. A Zayn? Hodně mi ublížil... Zlomil mi srdce... Rozdrtil ho na milion kousíčků a já ani nevím proč. Co jsem mu udělal? Tohle jsem si opravdu nezasloužil... Nedal jsem mu důvod, aby mi takhle ublížil. Nic jsem jemu, ani nikomu jinému, neudělal. Vždycky jsem se snažil být na všechny hodný. Ale teď s tím končím. Sbohem Londýne, budeš mi chybět.