I (never) really loved you

Část 72.

"Liame!" chytil mě Zayn. "Ty parchante!" začal mě mlátit. Za jiných okolností bych se nenechal, ale teď jsem si to zasloužil. Dost mě zničil a pak ho uklidňovala ochranka.

"Pane Payne, odejděte." vyhodili mě.

Šel jsem domů a snažil se nemyslet na to nejhorší. Cestou mě odchytávali paparazzi, ty jsem ale úplně ignoroval.

Louis

"Niall je v kritickém stavu." spustila sestra, po tom co nás vzala stranou. "Má hodně poškozenou část mozku, kde se nachází paměť. Řekla bych vám to odborně, ale to je jen ztráta času. Je v kómatu, za chvíli ho budou převážet na pokoj. Nevíme, kdy se probudí a ani v jakém bude stavu. Není jisté, co všechno si bude pamatovat a jestli si vůbec něco bude pamatovat. Odhadujeme, že jsou to následky nějaké rvačky, nebo napadení. Je mi to moc líto." nezvládal jsem to. Pocit, že jsem ho neochránil, že jsem nedával dostatečně najevo, jak moc mi chybí a jak moc ho miluju, mě neubíjel tak moc jako strach, že už se to nedozví. S Harrym v zádech jsem se vydal k tomu zbohatlíkovi, připraven mu rozbít hubu.

"Ty!" drtil jsem skrze zuby a ukázal na něj prstem. "Vypadni odtud! Už tě nikdy nechci vidět! Nepřiblížuj se k mé rodině! Už nikdy!" řval jsem z plných plic a extrémně při tom gestikuloval. "Neslyšels!? Vypadni!" už nikdy jsem ho nechtěl vidět. Ublížil mému dítěti, může být rád, že já neublížil jemu. Po tom, co mu dal Zayn nakládačlu, odešel. Hned na to Nialla převezli na pokoj, kde jsme za ním chodili další čtyři a půl měsíce.

Po téhle neuvěřitelně dlouhé době, kdy nám doktoři dávali a brali naději stále dokola a přestávali věřit, že se z toho Niall probudí, se opravdu probral. Pamatoval si na vše. A hlavně na Liamovu poslední větu: "Lituju, že jsem se s tebou vůbec kdy poznal."

Můj maličký chlapeček byl zničený. Při každé zmínce Liamova jména se z jeho očí spustily vodopády slz. On ho stále miluje, ale ví, že to nemá cenu. Musí ho nechat jít a hledat dál. Teď žije s námi doma, jeho věci vyzvedl z Liamova domu Zayn a Niallův byt jsme vystěhovali my.

Niall

Bylo to příšerné. Mezi tím, co jsem spal, se narodil malý Charlie a Lux. Jsou to andílci, ale neviděl jsem je jako úplné miminka a to mě na tom mrzí nejvíce. Další otravnou věcí bylo všechno to stěhování a neustále starání se o to, jak mi je. Nebylo mi nic, nemám ani jizvu. Jenže co z toho, když mám zlomené srdce? Liama miluju, ale nenávist k němu je silnější. Moc bych si přál být vůči němu lhostejný. Prostě dělat, že neexistuje, jenže on je prostě všude. Zapnu televizi - Liam, jdu číst noviny - Liam, otevřu mobil - Liam! Jen a jen Liam! Už mě to nebaví.

Údajně si našel nějakou princeznu zbohatlici, se kterou chce založit rodinu. Rychle na mě zapomněl a to možná bolí nejvíce. On zapomněl, já miloval. Štve mě to. Hrozně moc mě štve, že mě vlastně nikdy nemiloval.

Nemusel si se mnou hrát a já se rozhodl, že podniknu něco, co jsem ještě nikdy neudělal - pomstu. Nenechám ho být, dokud nebude prosit o odpuštění. Láska je silná, ale co je pak nenávist? Je to hnací motor. Tak šíleně moc si přeju, aby alespoň z desetiny trpěl tak, jako teď trpím já. Nemyslím tím fyzicky, ale spíše po psychické stránce.

Udělal bych pro to vše. Kdysi. Ale teď ne. Nemám na to náladu... Proč bych mu měl ničit život? On to zvládne sám. Je hnusný a bezohledný. Pokoušel se mě párkrát kontaktovat, ale já o to prostě nemám zájem. Nechci ho vidět, a nechci dýchat stejný vzduch jako on. Tak hrozně moc mě zklamal... Lhář jeden. Nejsmutnější bylo, že se na mě úplně vykašlal. Když jsem ho párkrát zahlédl, otočil se a šel jinam. Neusmál se, nezamával. V televizi se o mě ani nezmínil - i když to je mi celkem jedno. Neukázal sebemenší náznak lítosti, zájmu nebo starosti. Prostě nic. Úplně se na mě vykašlal. Já ho přece miluju... A proto to všechno tak moc bolí. Občas lituju, že jsem se netrefil pořádně - mohl být všemu konec. To nemá ani výčitky? Ani malinko? Myslí na mě někdy? Třeba jen na chvíli... Já na něj myslím pořád.

Ale už se nikdy neuvidíme. Nikdy ho nepolíbím. Vše co mám, jsou vzpomínky a fotografie z turné.