I (never) really loved you

Část 38.

Místo domů, jsem se ale jel někam projít. Šel jsem jen tak okolo několika domů. Pak jsem uviděl Liama a Cheryl. Říkali, že přece musí pracovat. Byli tam schovaní, aby nešli vidět. Měl jsem štěstí, že jsem je zahlédl. Ale nebyl jsem si jistý, jestli jsou to oni. Proto jsem popadl mobil a vytočil Liamovo číslo. Byl to on. Zvedl to a usmál se.

*Ahoj Nialle, děje se něco?*

"Ahoj, jo chtěl jsem se ti omluvit. Já vím, že si to myslel dobře a-a chtěl jsem ti říct, že jsem povýšený. Mám teď mnohem lepší práci, takže... Takže tak. To je všechno." rychle jsem si něco vymyslel.

*Nialle, to je skvělé! Hele, musím končit. Jsem ve studiu a všichni mě tady honí z místa na místo... Tak zatím, uvidíme se. Pa princi.*

"Ahoj." řekl jsem hnusně. Co mi hrálo do karet je, že Liam nikdy hovory neukončuje. Vždycky spoléhá na ostatní. Já jsem odposlouchával. Je to ode mě škaredé, ale on mi lže.

"To byl druhý sen. V prvním jsem ho zmlátil. Co když mi opravdu ujedou nervy? Neodpustil bych si to." na chvíli se přerušil. "Nevím, jestli je to s Niallem dobrý nápad, ale nechci mu ublížit. Cheryl, já - budu to muset ukončit." nevypadal ublíženě. Ani trochu. Byl úplně klidný.

"Liame, to nemůžeš. Niall-"

"Niall je Niall. Zvládne to, nejsme spolu tak dlouho."

"Co to sakra plácáš!?" rozčílila se. "Liame, jsou to jen sny!"

"Jenže já Nialla nemám rád!"

Víc jsem slyšet nemusel. Okamžitě jsem hovor položil a ublíženě se na ně naposledy podíval.

Proč se mnou teda byl takovou dobu? Proč si se mnou hrál? Co jsem mu udělal? Já se do něj sakra zamiloval! Já ho miluju! Já - tohle přece ne... Kdybych nebyl tak hloupý a poslouchal Gigi. Kdybych to mohl změnit... Takhle to přece nemůže skončit. Tohle nemohl myslet vážně! Vždyť - ne... Slyšel jsem to. Nemá mě rád. Je se mnou jen kvůli sexu? To je ten důvod? Ať si zajde do baru. Tam se s ním kdokoli vyspí. Tohle je konec.

Slzy se kutálely po mých tvářích. Šel jsem dál, nehledě na lidi okolo mě. Vrážel jsem do nich. Potřeboval jsem zapomenout. Nutně. Ostatním pomáhá alkohol, jenže mě vždy pomohla práce. Proto jsem se vydal zpět.

Když jsem se uklidnil, vrátil jsem se do budovy a vyjel nahoru. Došel jsem ke dveřím od kanceláře a utlačoval slzy. Ve výtahu jsem viděl, že už vypadám celkem v pořádku, ale teď se to zase vrátilo. Musím začít pracovat. Zaklepal jsem a na vyzvání vešel.

"Nialle, stalo se něco?" hned odložil své papíry.

"Ne, v pořádku. Nemáš pro mě náhodou nějakou práci?" sedl jsem si.

"No, můžu něco najít. Co se děje? Ty jsi brečel?" opravdu se zajímal a to mě těšilo, ale nechtěl jsem to řešit.

"Ne. Teda jo, ale to teď není důležité... Jen prostě se potřebuju zabavit a práce mi vždycky pomohla." rychle jsem ze sebe vysypal a pohled zabodl na mé boty.

"Fajn, ale jak tě tak vidím, spíš by ti pomohlo tohle." ze šuplíku vytáhl láhev Jacka.

"Jsem na pracovišti." zasmál jsem se. "Tohle je nějaká zkouška?"

"Ne, ale tohle vypadá na velký problém. Tu práci ti dám, ale první se se mnou napiješ. Co ty na to?" vzal skleničky z vytríny a nalil nám.

"No, já..."

"Nenech se prosit." podal mi skleničku. Se zaváháním jsem si ji od něj vzal. Ušklíbl se a hodil to do sebe. Jeho čin jsem zopakoval a propaloval skleničku pohledem. Bylo to špatné. "Nialle, já nejsem jenom tvůj šéf, ale i tvůj přítel. Můžeš mi říct cokoliv, jestli chceš. Rád ti pomůžu." usmál se.

"Díky, ale teď mi asi nepomůžeš." uchechtl jsem se a on mi dolil. Snaží se mě opít?

"Můžu to zkusit."

"Můj-můj přítel mě... On mě nemá rád. Celou dobu na mě hrál divadlo. Nechtěl, abych se to dozvěděl, prot-"

"Jak to víš?" zase nám nalil. Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy.

"Když jsem šel domů, zahlédl jsem ho s jeho kamarádku v uličce. Řekl mi, že musí do práce. Nebyl jsem si jistý, jestli je to on, a tak jsem mu zavolal. Zvedl to a nepoložil, tak jsem poslouchal. On mi lhal, měl jsem na to právo..." už jsem brečel. Jsem prostě slaboch.