I (never) really loved you

Část 48.

"Nialle, obcházel jsem všechny obchody, abych pro tebe našel ty nejdokonalejší růže." usmál jsem se, ale vevnitř jsem si chtěl jednu vrazit za to lhaní.

"Vážně?" zčervenaly mu tváře a vypadal omámeně.

Nialle, hrozně moc se ti omlouvám!

"Ano..." s láskou jsem si stoupl přímo před něj. Měl jsem mírně skloněnou hlavu, abych mu viděl přímo do jeho nádherných očí. Jeho tváře byly více a více červené. Položil jsem mu na ni dlaň, přičemž on se na ni přitiskl a zamilovaně mi hleděl do očí. Byl perfektní. Nikdy jsem ani nesnil o klukovi, jako je on. Vždy jsem chtěl svalnatého bruneta s co nejtmavšíma očima. Niall je ale úplný opak. A přitom je tak dokonalý... Naprosto bezchybný. Jeho hlas, pleť a úsměv... Nikdy jsem neviděl nikoho, jako je on. Mám to ale štěstí, že je zrovna se mnou.

"Děkuju." pípl tiše a natáhl se pro polibek. Nečekal jsem od toho nic víc. Nechtěl jsem. Bylo mi jasné, že bych mu ublížil, neuhlídal bych se. Niall chtěl ale očividně více. Nebál se to dát najevo a já věděl, že ho budu muset odmítnout. Přestože jsem opravdu nechtěl, odtáhl jsem se od něj. "Co se děje?" v očích se mu lesklo sklamaní.

"Ni, za to se mnou nemusíš spát." zasmál jsem se.

"Ty sis myslel, že to chci za to?" uchechtl se. "To si piš, že ne." než jsem stihl zareagovat lapil mé rty těmi jeho a otíral se o mě.

"Nialle..." odstrčil jsem ho.

"Co se děje?" teď už byl naštvaný a uražený.

"Nemám náladu." zamračil jsem se.

"Opravdu? Nebo sis už užil s někým jiným..." poslední větu si zamumlal pro sebe, ale já to slyšel.

"Nialle, o co ti jde?" vyřkl jsem výhružně. Neodpověděl. "Myslíš si, že tě podvádím?" ušklíbl jsem se.

"Ano!" zatahal se za vlasy. Mě se sevřelo srdce. "Liame, nebuď překvapený! Připadá mi, že pořád někde lítáš! Proč jsi šel uprostřed noci kupovat růže? A tak dlouho?" vypadal opravdu sklamaně. "Jestli ti nestačím, nebo dělám něco špatně-" nestihl dokončit myšlenku, protože jsem ho políbil. "Liame, co se děje?" povzdychl si a utřel mokré tváře.

"Nic, nemusíš se bát." natiskl jsem si ho na sebe, jenže on se urychleně vzdálil, jako bych ho popálil. "Co-"

"Liame, strašně smrdíš!" oklepal se. Instinktivně jsem si k sobě přičichl. Tráva a další drogy. Poznal to? "Kde si sakra byl!? A přestaň mi už lhát! Křiví se ti nos! A já nemám chuť poslouchat sladké keci! Kde jsi byl!?" rozhazoval okolo sebe rukama a z očí se mu kutálely slzy. Snažil se to maskovat, ale vůbec mu to nešlo.

"Nialle-"

"Ne! Já sakra vím, jak se jmenuju! Řekni mi místo Liame! Kde jsi byl!?" dlouho jsem mlčel a v hlavě mi to šrotovalo o sto šest.

"V klubu." nasucho jsem polkl.

"Co?" jeho vztek vystřídalo zoufalství. "Bojím se zeptat, cos tam dělal..." zašeptal.

"Nialle, nic co by bylo nějak důležité."

Niall

Tak tohle přesně jsem nečekal. Nebo ano, čekal, ale nechtěl jsem to slyšet. Podvedl mě? Tohle je snad zlý sen. Já to věděl, nejsem dost dobrý...

"Fajn." pípl jsem a odešel do předsíně. Rychle jsem se obul a odešel. Ani se nezajímal, kam jdu. Kam jsem teda šel? To je opravdu dobrá otázka, ale sám nemám odpověď. Znáte ten pocit, když se cítíte zranění a hlavně nechutní? Chce se mi ze mě zvracet. Já ho miluju a proto to tak strašně moc bolí. Ani mi to vlastně neřekl do očí. Měl by se stydět. Já se snažím. Strašně moc se snažím mu sahat alespoň po kotníky, jenže mi připadá, že je to zbytečné. Liam je elita. Už chápu, jak se cítila Stella. Mohl bych jí zavolat, třeba není daleko.

*Nialle?* zněla překvapeně.

"Ahoj."

*Ahoj! Jak se máš? Co děláš? Nechceš jít někdy ven?*

"Ani nevíš, jak rád bych." uchechtl jsem se.

*Tak super. Co takhle zítra? Teda dneska... Kolik je hodin? Bude pět. Krásné. V kolik máš čas?* vůbec mi nedošlo, kolik je hodin. Mohl jsem ji vzbudit, ale ona se nezdála unavená.

"Mám čas už teď, takže to záleží na tobě." usmál jsem se. Jednou rukou jsem si držel telefon u ucha a tu druhou jsem měl v kapse kalhot. Sledoval jsem ranní oblohu a svítící lampy. Bylo to krásné, ale s Liamem by to bylo krásnější.