I (never) really loved you

Část 67.

Abych to upřesnil, právě teď jsou čtyři ráno. S Liamem jsme si v noci užili a já, jak už jsem se zmínil, si nemůžu ani sednout. No není to dokonalé? Míříme na stadion, kde bude mít Li další koncert.

Když jsme se dostali na hotel, probíhalo to stejně. Už mě to přestalo bavit, ale bral jsem to pozitivně - už jen tři země a hurá domů, do Londýna na jeho poslední show. Nevím, kde jsme byli, jediné, co mě zajímalo bylo to, jaká tam byla zima.

Neměli jsme tam ani přespávat, jen přijet a rychle dál pokračovat, jenže jak už to tak bývá, plány se mění. Nebudu popisovat průběh koncertu, protože to bylo naprosto stejné jako vždy. Odjet jsme nemohli k vůli sněhové vánici.

"Na jak dlouho, že tady budeme?" rychle jsem se zeptal, když jsem se uložil hned vedle topení.

"Do zítřka, ale uvidíme podle toho, jaké bude počasí." zasmál se.

"Fajn."

Přišlo mi, že jsem byl mimo sebe. Přepadla mě špatná nálada a únava. Byl jsem protivný a ubrečený.

"Nialle?" otočil se po chvíli zase na mě.

"Hm?"

"Tak jsem zjistil, že Shawn své turné zrušil... Přepadla ho nemoc, nemůže ani mluvit."

"Škoda..." podotkl jsem.

"Mrzí mě to, vím jak ses tam těšil." smutně se usmál.

"Já vím..."

"Pojď, musíme jít dolů. Dneska jsme ještě nic nejedli." povzbudivě na mě mrkl. Jindy bych celý nadšený vyskočil a utíkal klidně i po schodech, jenže dnes jsem neměl náladu.

"Li, já nemám hlad..." zabručel jsem.

"Nialle, co se děje?" povzdechl si.

"Já nevím." vyprskl jsem.

"Jak je to možné, že nevíš?" uchechtl se.

"Normálně."

"Ty mě necháš jíst samotného?" smutně koukl.

"An-" spolkl jsem slovo. "Ne, už jdu."

V kostech jsme cítil, že se blíží něco hrozného...

Sešli jsme až do místní restaurace, kde Liam objednal jídlo. Seděli jsme v tichosti, já se nemohl přestat mračit a Liama už to taky štvalo. Nemohl jsem ze sebe ten pocit setřást. Donesli nám jídlo a mě se převrátil žaludek.

"Ni, nevrtej se v tom... Jsi bledý, sněz alespoň trošku." staral se. Na jeho přání jsem snědl pár soust, ale tím jsem skončil.

Liam

Měl by se najíst víc. Chtěl bych vědět, co ho trápí a pomoct mu, jenže musím respektovat, že mi to nechce říct. Nebudu ho nutit, to na něj nezabírá. Až mi to bude chtít říct, určitě se ozve. Nenechám ho ale samotného. Připadá mi jako bez života. Po jídle jsme se beze slova přemístili zase na pokoj. Zapli jsme televizi a sledovali jeho oblíbenou romantickou komedii. Já osobně to nesnáším, ale pro něj i ruku do ohně. Vůbec se nesmál, spíše mi připadalo, jako by se měl každou chvílí rozbrečet. Byla z něj troska...

"Lásko..." přitulil jsem si ho blíže k sobě. "Jsi v pořádku? Můžu pro tebe něco udělat?" cítil jsem se příšerně... Miluju ho, nechci, aby se trápil.

"Li..." povzdechl si a zapřemýšlel. "Vše je v pořádku, jen se necítím nejlépe. Asi si půjdu lehnout, jestli to nevadí." pokusil se usmát, ale vůbec se mu to nedařilo.

"To víš, že nevadí... Mám jít s tebou, nebo chceš být sám?" v očích jsem mu viděl, že by chtěl obojí. Nakonec jen záporně zakroutil hlavou. "Dobře." už byl na odchodu. "Nialle?" houkl jsem na něj ještě. Otočil se, i když s tou dekou okolo jeho ramen to muselo být namáhavé.

"Ano?" zničeně mi věnoval pohled.

Povzdechl jsem si. Opravdu mě bolelo ho takhle vidět. "Miluju tě víc než můj vlastní život." bez přemýšlení jsem se postavil a políbil ho. Ani mě nepřekvapily slzy na jeho červenajících tvářích.

"Já tě taky miluju Liame." smutně se mi koukl do očí. Byl tak maličký, zranitelný... Silně jsem ho objal a on okolo mě omotal jeho zesláblé paže. Kolena s mu podlamovaly, byl zničený. Odnesl jsem ho do ložnice a políbil ho na čelo.

"Mám tě teda nechat?" pohladil jsem ho po tváři.

"Neodcházej prosím..." vzlykl a chytil mě za ruku, kterou pevně sevřel.

"Nikam nejdu, neboj se." lehl jsem si k němu a jen ho pozoroval. Byl nezvykle klidný a po chvílích se na mě vždy usmál. Byl ztracený v myšlenkách. Za několik málo minut se mu podařilo usnout a já s posledním polibkem odešel. Vím, že nemá chuť na jídlo, ale připravil jsem palačinky - jediný pokrm, který dokážu ukuchtit bez podpálení kuchyně - a kakao. Nespal dlouho, proto přišel, když byly ještě teplé. Jíst ovšem odmítl.

Co ho tak zničilo?