Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

2) Merline, zabij mě.

Cítil jsem se opravdu hrozně. Mám strach, jsem zmatený a ještě k tomu je tady ta Umbridgeová. V noci nemůžu spát, nejen kvůli snům o Voldemortovi, ale objevily se další, ve kterých naopak vystupuje blonďák ze Zmijozelu. Narozdíl od snů s Voldemortem, kde jsou jen studené tmavé chodby a celkově jsou dost děsivé, jsou sny s Dracem úplným opakem. Většinou jsou plné našich společných chvil a... Ano, polibků.

Hermiona si samozřejmě všimla, že nejsem ve své kůži a začala se nepříjemně na vše vyptávat a rýpat. Ať už mě přesvědčovala, jak chtěla a říkala, že jí i Ronovi se můžu svěřit se vším, nejsem si jist, zda by to vzali v klidu. Přeci jen, je tu řeč o Dracu Malfoyi.

Věděli, že jsem na kluky. Minulý rok, když se konal Turnaj tří kouzelnických škol, jsem se zakoukal do Cedrica Diggoryho. Všímavá Hermiona na to přišla hned po tom dnu, co jsem Cedricovi řekl o dracích a do společenské místnosti jsem se vrátil se širokým úsměvem na tváři, což bylo dost netypické, když všude kolem mě na mne lidi pořvávali různé nadávky. Poradila mi, že pokud nechci, aby to zjistili ostatní, mám chodit za nějakou dívkou a dělat, že se mi líbí. Tou dívkou byla Cho.

Věděl jsem, že se jí Cedric taky líbí a myslel jsem, že kdyby se zamilovala do mě, nechala by ho být a já bych měl šanci. Jenže pak Cedric umřel. Mně před očima, a když nastaly prázdniny, zdálo se mi o tom znovu a znovu. Ještě teď mě vzpomínka na něj bolí, ale můžu říct, že už je to lepší a žádné sny, kde jsem znovu svědkem jeho smrti, už nemám. Vyměnily je sny o Dracovi. A já nevím, co mám dělat. Snažím se najít si někoho jiného, do koho bych se mohl zamilovat, ale jako by to mělo přesně opačný efekt. Čím víc se snažím od něj držet dál a nekoukat na něj, tím více mě to láká. Nejtěžší jsou chvíle v našich společných hodinách, kdy občas sedí přede mnou a já se sotva soustředím na probíranou látku. Nebo na obědě, kdy musím mít zrak sklopný jen ke svému talíři, aby se náhodou nestalo, že mu začnu dopodrobna studovat jeho oči, líce, rty.. .

Po tom, co jsem dojedl svůj dnešní oběd jsem se rychle zvedl od stolu tak, aby mě Ron ani Hermiona nemohli následovat, a rozešel jsem se směrem ke komnatě nejvyšší potřeby. Bylo to teď mé časté útočiště, kde jsem měl klid a pohodlí. S myšlenkou na pohodlné křeslo a uklidňující samotu, jsem zrychlil svůj krok.

Zanedlouho jsem už byl těsně před vchodem do komnaty, stačilo jen zatočit za roh a bylo by to. Vtom jsem ale do někoho vrazil tak, že jsem spadl na zem a druhá dutá rána mě ujistila o tom, že ani osoba, do které jsem vrazil nebyla ušetřena bolavému setkání se se zemí. Chvíli jsem tam jen tak ležel a snažil se znovu popadnout dech, který jsem si vyrazil, než jsem se s mírným heknutím posadil.

Upravil jsem si brýle na nose a koukl se na zvedající se postavu naproti mně. Chlapecká postava, zmijozelský hábit, platinové vlasy... Merline, zabij mě. Utrápeně jsem zavřel oči. Proč já mám vždy takové neštěstí? To už bych si to raději znovu rozdal s Norským Ostrohřbetým drakem, než abych teď čelil setkání se s důvodem mé nepozornosti a špatnému spaní. Ale skutečnost už nezměním a...

„To nemůžeš čumět na cestu Pottere? Jsi horší, jak ten mudlovský buldozer." Čistil si své dokonalé kalhoty Draco a svýma krásnýma očima mě přímo zabíjel na místě. Taky jsem se zvedl ze země a snažil se nasadit nic neříkající pohled a skrýt bolest, která mě po těch ostrých slovech zasáhla.

„Já se zas divím, že vůbec víš, co to buldozer je, Malfoyi. A navíc to ty jsi vrazil do mě." Odseknu stejným hlasem, ale musím bojovat s nutkavou touhou začít se mu ihned omlouvat a zeptat se, jestli mu něco není. Ale zvládnu to, už v tom mám jistou praxi.

„Omlouvat se ti rozhodně nebudu." Zamručel a prošel kolem mě, při čemž do mě vrazil ramenem. Přestože to byl tvrdý naráz, rozechvěl celé mé tělo touhou se ho smět dotknout. Své zachvění jsem se ihned pokusil schovat na masku naštvaného obličeje. Ještě jsem za ním stačil zakřičet „to jsem ani nečekal!", než zmizel za rohem.

Tak po tomhle mi bylo ještě víc mizerně než před tím. Nejen, že jsem se zamiloval do svého největšího nepřítele, ale není tu ani mizivá šance, že by se on mohl zamilovat do mě. Zachmuřeně jsem došel před stěnu zakrývající komnatu a třikrát jsem před ní přešel s myšlenkou na útulný pokoj s krbem a křeslem. Přede mnou se objevily obyčejně vypadající dveře, na rozdíl od těch, které se objevovaly, když jsme se tu scházeli s BA.

Komnata vypadala přesně tak, jak jsem si přál. Možná jen s tím rozdílem, že mi tam přidala malý stolek ke křeslu, na němž byl šálek vonícího čaje a medu vedle něj. Do křesla jsem se snad i zhroutil a svůj pohled upřel do krbu s plápolajícím ohněm v něm.

V hlavě se mi honil tok myšlenek, ale já nebyl schopnej je utřídit a srovnat. Za tohle by mě Snape rozhodně nepochválil. Pořád na mě řve že bych si měl vyprazdňovat mysl a koncentrovat se. Má mě za neschopného a vůbec nemá snahu mi v tom pomoci. Snape ale neví, že já jsem přeci udělal pokrok. Alespoň maličký, ale i to se cení. Jsem schopný před ním utajit sny o Dracovi, dokonce i myšlenky a své pocity ohledně toho blonďákaka. Ale to je tak jediné, co se mi podařilo před ním utajit. Dokonce i o Cedricovi ví, a nezapomíná si pokaždé do mě rýpnout.

Utrápeně jsem vzdychl a vyhnal všechny myšlenky na Snapea, Umbridgeovou a Voldemorta. Představil jsem si tvář svého aristokrata. Přestože mě představa Draca bolela, byla to jediná myšlenka, která mě dokázala uklidnit a přimět racionálně uvažovat. Tak hrozně ho chci, alespoň jednou ho přivinout ke své hrudi, alespoň jednou ho políbit.

Tak proč to neudělat, proč se pořád trápit nad planými myšlenkami? Proč se pořád koupat v smutku?

Rozhodně jsem se natáhl pro šálek čaje. Upil jsem a slastně nad tou chutí mlaskl jazykem. Dal se do plánování, jak si získat srdce Draca Malfoye. A já ho získám. To mi věř, Draco.

~AA